Nedalo mi to a po několikaměsíčním zvažování jak zareagovat na nepříliš japný komentář u posledního příspěvku, jsem se rozhodl. Sice jsem měl nutkání těch osmnáct let počkat, to uteče jako voda, ale nakonec jsem si řekl ne! Přece nezničím tak skvěle rozjetý blogísek!

Nejlepší je začít tam, kde člověk přestal, ale to by si to musel pamatovat. Takže to bude víceméně popisné. Až na žolíka u mě žádná změna. Ano, sebevědomí mi trochu klesá, zvláště, když si vzpomenu na všechna ta předsevzetí, co jako rodič dělat budu, co nebudu a co dělat určitě nebudu, ti co to dělají jsou divní a Barnevernet na ně! Ano, týká se to zejména disciplín Setrvání v klidu, když pláče, Odmítání nošení, když může ležet a Noc pouze v postýlce.

Takže pořád v té samé práci, kde se mi v šuplíku hromadí poznámky, které jednou, až místo mě nastoupí robot anebo cvičený šimpanz Bobo, přetvořím v nejlepší komediální seriál na světě. Anebo hororový, ten žánr ještě musím vycizelovat. Bohužel teď nesmím ani naznačovat, blíží se období vánočních prémií, takže je lepší být vidět co nejméně. Zvlášť když za vás hovoří výsledky, že. Trochu mě děsí, že letos nepoložím na oltář firmy 180 hodin náhradního volna, ale co už. Snad si toho nikdo nevšimne. Úplně stejně, jako když jsem to minulé roky škrtal, že jo…

Trochu mě mrzí nepatrně omezený kontakt s kumpány, pravidelně vídám sice skoro všechny, ale většinu jen jednou za rok. Sendvič je prostě tradice, ať si říká kdo chce co chce. Čest výjimkám, což mi připomíná, že mi Dafik dluží oběd… A Knedle se také objevuje častěji, než Halleyova kometa. Ale by to nevypadalo, že za to můžou oni – taky nejsem poslední dobou z nejdružnějších. Viz srazy z vejšky, o kterých vím díky tomu, že si jeden z účastníků potapetuje zeď na FB obrázky divně svraštělých chlápků s vlasy propletenými stříbrem. Pokud tam jsou.

Tak to nakonec ani nebolelo. Ono bude trochu trvat než se do toho zase dostanu, ale to nevadí. Je to jako jízda na kole, ta se taky nezapomíná.

Když víte, kde máte kolo…