No jo no, už jsem se spokojil s tím, že výlety do Prahy za nějakým tím know how jsou veskrze nudné, ale ten poslední mne uvrhl zpátky do temných hlubin beznaděje a zoufalství. Ještě jednou a vymyslím pro to nějakej tag, protože i mně samotnému se zdá, že to prostě nemůže být pravda…

Už dlouho jsem nezažil pocit, aby mi rozhovor dvou osob působil přímo fyzickou bolest. Samozřejmě nepočítám pracovní aktivy. Ale od začátku. Po nastoupení do prázdného kupé my bylo jasné, že se mi přihodí jedna ze dvou věcí. Buď nastoupí někdo ne zcela kompatibilní a já budu mít problém, anebo si sednu proti směru jízdy. To se zdálo menším zlem, protože bych si v okamžiku rozjezdu přesedl, ale když se daří, tak se daří…

Do kupé vešly dvě krásné ženy. Když myslím krásné, tak myslím opravdu krásné, věk do třiceti, vystajlovány do posledního zbylého chloupku až takovým tím způsobem, že si říkáte: „na fotce hezký, ale doma bych to nechtěl“. Dokonce mne oslovily anglicky, takže jsem si myslel, že to jsou nějaké ty imigrantky, jak je tu tuze nechceme a já je budu muset ukrýt pod sedadlem a pak doma živit. Šatit by se nemusely. Jenže pak se začaly bavit česky a já měl bohužel pracovní hovor, takže i kdyby protější strana skousla mou angličtinu, model Nokia C5 by mne jasně identifikoval. Takže jsem přišel o tu část, jak budou tipovat, ze které země pochází onen spanilý cizinec a jakou taktikou mi vyluxovat konto.

No nic, po prozrazení jsem si vytáhl křížovku a byl jsem odsouzen je poslouchat. Téma hovoru bylo jednoduché – holky organizují teambuilding někde na jižní Moravě. Jenže bohužel tetička, která patrně vlastní nějaké ubytovací kapacity, je obsazená až do listopadu. Prostě nemá místo pro dvacet lidí. Jak složité je toto sdělení? Pokud jsou nějaké pochybnosti, dá se to i zkrátit – teta má do listopadu plno. Ale jinak v pohodě, pamatovat si to nemusíte, ještě o tom tady bude zmínka.

Takže poté, co se dozvěděly tuto jobovku, začaly kočky plánovat, kdy to udělají. Obě si otevřely chytré mobily, což už samo o sobě bylo dosti paradoxní a nahlížely do kalendáře.
„Jééé dvanáctýho jsem na té svatbě!“
„Ty jooo, tak to se moc těším, ale hele, pak mám volno ten víkend devatenáctýho…“
„Hele, ale jako to by bylo super, protože je u nás vinobraní a nemusely bysme se o ně vůbec starat jako.“
„To je fakt, prostě je jen vezmeme do sklípku a bude, pití si budou platit sami a akorát zajístíme nějakej ketering.“
„Super, takže devatenáctýho…“
„Ne počkej, to nejde… Teta má vlastně až do listopadu plno.“
„A joooo… Ach jo… No ale ten první víkend v říjnu mám taky volno!“

Ano, tipujete správně, holky probraly každý víkend až do začátku listopadu a každá sekvence končila kouzelnou větou o tetičce. Jedna se chystá do Turecka se svým milcem, takže jeden víkend byl z krku poměrně rychle, ale získaný čas holky využily k tomu, aby se vrátily k variantě vinobraní a přemýšlely o tom, který sklípek bude nejvhodnější. To už jsem trochu nevěřil a po očku hledal skrytou kameru, protože tohle přece nemůže být pravda!

Byla a děly se ještě horší věci. Když se konečně dostaly k listopadu, tak už byly tak vyčerpané, že stihly probrat jen první víkend (Hele, ale jako já tam mám narozky víš?) a dál to neřešily. Měl jsem sto chutí vstoupit do rozhovoru a připomenout jim, že v listopadu má teta již volno, ale doufal jsem, že se třeba unaví a usnou. Stalo se. Ale naneštěstí usnula nejdřív první, přičemž ta druhá ji vyfotila s otevřenou pusou a pak ji vydírala, že to „dá jako na fejs s tou hláškou, jak Kelišová spí hubou ke zdi velebnosti“, což byla řachanda, že se smálo skoro celé kupé.

Křížovky jsem zavřel hned po druhém víkendu, protože mi tam luštění přišlo takové… nepatřičné. Raději jsem sledoval, co bude dál. O chvíli později usnula ta druhá, co seděla hned vedle mě. Taky s otevřenou pusou. Ta první si ji začala samozřejmě fotit a smála se už u přípravy. Tím neotřelým žertem mne natolik dostala, že jsem se málem nabídl, že ji třeba do té pusy něco strčím, aby byla větší bžunda. Naštěstí jsem se ovládl, protože by mě určitě označila.

Zbytek cesty už proběhl relativně v klidu. Pochytil jsem nová slůvka typu zapikaný (hra na schovku mě ke zbytku příběhu neseděla, jedná se o stav navozený pervitinem) a nechtěně odposlechl příběhy několika jejich kamarádek i se jmény a telefonními čísly, ale raději to sem dávat nebudu, protože co kdyby to některá z nich našla. I když… asi se bát nemusím. Kdyby se z lidských těl mělo poskládat slovo STUPIDNÍ a ony by byly vybrány na měkké i, pak by se určitě pohádaly do krve. Čárku totiž určitě nemá ani jedna z nich přece…

Příště si raději přibalím špunty do uší. Anebo půlčáka rumu.

Raději obojí. A hned.