Žádně debaty o malířově díle – kleed… Jen se mi v jeden den staly dvě příhody, které donutí každého popřemýšlet o tom, ve kterých databázích je zanešen a kdo všechno ví, to co si nemyslí, že ví někdo jiný než on. Víte?

Na úvod je nutné předeslat, že by to neměl číst někdo trochu více paranoidní, protože nejistota hraničící s jistotou by se mohla stát jistotou hraničící s jistotou, což je IMHO průser. Já takový nejsem a proto v klidu hraji hry, kde se můžete nechat sledovat kudy, kdy a jak rychle chodíte, což může zneužít každý výrobce nordic holí a gelových podešví. Samozřejmě tam vystupuji pod nápaditou přezdívkou. Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně monitoru a co drží v pravé ruce.

A jednou takhle jedu po Brně, hraji onu hru a zjišťuji, že ji hraje v té šalině ještě někdo další. Nemá cenu obtěžovat čtenáře detaily, jak jsem to zjistil, proč to hraju a jestli bych třeba neměl trávit svůj život více účelným způsobem. Prostě jsem to zjistil, tečka. Takže si tak sedím a říkám si: „kdoví kdo to je? Má přezdívku ženského rodu, třeba je to ta pěkná blondýnka na sedadle dvě místa přede mnou…“ Jenže evidentně neznám internetová pravidla sám, zná je taky sympatický mladík s vlasy do culíku, který si onu přezdívku zvolil a oslovil mě.

Byl jsem sice trochu ve střehu, protože odhalená identita není nic, nad čím by člověk jásal, ale dá se to napravit změnou nicku. Jenže… on se mě začal vyptávat, jestli náhodou nejsem z rodného města, že tam občas viděl portály obsazené mnou. No a bylo to venku, borec, co se narodil ve stejné porodnici, jen o trochu později jak já, hraje tu samou hru v Brně a narazí na mě v tramvaji. Z toho se člověk nevykecá.

Ale i tak. Ví odkud jsem a zná přezdívku. Chvilku mě viděl v tramvaji. Jestli je na tam s pamětí o trochu líp jak já, jsem v klidu. A navíc teď začali pokémoni – ergo – už si ani nevybaví, jakou jsem měl barvu levého oka. Ale i tak si vcelku zřetelně pamatuji, jak jsem do té hospody přijel rozhozený. Naštěstí tam probíhala oslava toho, že jsme vydrželi chodit víceméně pravidelně na kvízy a ještě jsme je vyhráli, takže se pilo zadarmo. Což je dobrá cena!

Takže jsem se tak po sedmi nefiltrovaných hodinách uklidnil a vrhl se do víru náročných her typu aktivity. Sice jsem si vylosoval kolegyni, kterou pití zdarma vzalo za játra nejvíce a z mé přímo deburauvské pantomimy dokázala odhadnout jen pohlaví, ale vůbec mi to nevadilo, protože jsme hrály tři páry a medaile byla jistá. Jen mě trochu iritovalo piano, které stálo opodál a každou chvíli na to některý z méně šťastných, tedy platících hostů zkoušel vyloudit nějakou tu klasickou fugu.

Když v tom… začala hrát slečna, která mě zaujala kompozicí, prstokladem a vůbec tam bylo oné pověstné feromové fluidum. Když si všichni všimli, že jsem se zaposlouchal, začali mít takové ty méně japné narážky, na které jsem odvětil velice dospěle a chlapsky, že samozřejmě bych to jako TheGen zahrál líp, protože jsme pověstní svým vytříbeným hudebním sluchem. Když jsem to dopověděl, rozhostilo se ono pověstné ticho.

Bylo to jako v nějakém westernu od Leoneho. Velice pomalu jsem se otočil a tam se na mě dívala ona slečna. Špendlík by byl slyšet, kdyby se někde otevřel. A ona zahlásí: „Jak jsi to říkal? Já se jmenuju TheGenová…“ To jsou ty okamžiky, kdy se vám před očima přetočí celý život. Když jsem i při druhém director´s cut zjistil, že ji neznám, tak jsem se teprve dal do řeči. Moc jsme si rozuměli, přecejen, geny jsou svině. Navíc pochází ze stejného kraje. Až se to přestávalo líbit jejímu chlapci, takže jsem jej ujistil, že rozhodně je to jen shoda jmen. I když upřímně – mohla to být moje dcera, což je na jednu stranu smutné, na druhou stranu… asi taky.

Pointu nehledat, žádná není. Prostě facebooky, twittery a internet vůbec jsou zlo.