Ač to vypadá, že budu líčit nějakou exotickou dovolenou, není tomu tak. A ani přestavba koupelny ještě nepokročila do fáze, kdy bych se ověsil zednickým nářadím a notnou dávkou trpělivosti. A oč je druhá varianta reálnější, konto by asi raději uvítalo tu první… No ale k věci – aby to tu nezelo prázdnotou, budu psát tak, jak název blogu naznačuje. Předem se omlouvám.

Bolavá záda a nepěkné píchání v rameni naznačuje, že se opět vrátila sezóna beach volejbalu. Nikdy jsem nebyl nějakým extra hráčem, ale když už nám firma zaplatí kurty, tak je hřích toho nevyužít. Doufám, že někoho z personálního nenapadne zaplatit šermířskou planš, protože vzhledem k naší šikovnosti by se sestava měnila velice často… I když na druhou stranu…

Je mi jasné, že jde spíše o letní sport, ale současné teploty jsou prostě vysoké i na obvyklý pohyb vykonávaný v kanceláři. Jistě, klimatizace je k dispozici, ovšem tělesná konstituce kuřáka teoretika je proti. Takže o tréninku nemůže být žádná řeč a podle toho to vypadá.

Minulou hru jsem byl asi tak sekundy od nějakého vážného zdravotního problému, aspoň všechny indicie tomu napovídaly. Od nepatrného píchání v boku, přes vodnatelnost kůže, lehkou arytmii, mžitky velikosti míče a celkovou slabost. Naštěstí to přestalo spolu s koncem hry, ale jistý červík stále hlodal.

Naštěstí jsem rád překvapovaný fatalista, takže jsem šel zase. A už to bylo lepší! Ne, že by se dostavil nějaký viditelný progres ve hře, ale člověk se cítil už trochu líp. Zjistil jsem, že když si odpustím takové ty kosmetické prvky, jako akrobatické zákroky s rukama za zády, výskoky u sítě či rybičky do žhavého písku, je mi daleko lépe.

A navíc – od čeho jsou spoluhráči, že?