Chtěl jsem původně psát o našem úžasném lyžařském dobrodružství v rakouských Alpách, kde nebyla nouze o zážitky, sníh a rum, ale k pochopení je potřeba nejdřív napsat totok.


To je totiž tak. Neumím německy. Vím, že je to pro mnohé šok, přecejen několik let výuky tohoto jazyka by ve mě mělo zanechat aspoň bischen, ale opak je pravdou. Na základní škole jsem sice pochytil pár frází, ale loch do světa bych s tím neudělal. No a na gymplu? První učitelova slova byla – "Thegen? Nikoho s německým jménem propadnout nenechám!" A bylo vymalováno.



Dokonce i když jsem byl v Rakousku měsíc na brigádě co by skladník, protože i ten si chce přečíst Nietzscheho v originále, nebylo mi to nic platné. Většina spolupracujích byla z Jugoslávie a od menšinově vyhraněného nadřízeného jsem se nechtěl učit, i když nabízel i soukromé lekce.



Kumpáni všechno toto vědí, ale přesto, nebo právě proto, mě nechávají na pospas německy mluvícím turistům, kteří chtějí vysvětlit cestu, či číšníkům, kteří si chtějí pokecat, či prostě náhodnému kolemjdoucímu, který má padací most a štětku na holení za kloboukem. A pak se jen smějí.



Na druhou stranu, nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mi někdo neporozumněl – přecejen, mezinárodní řeč těla je zcela nedoceňována. Proto jsem vžycky našel das Benzinpumpe, nakoupil lék na zácpu (ich habe Bauchschmerzen, ja? Und ich möchte etwas zu Durchfall machen!) či popřál šťastnou cestu (heilige weg!).



Takže to jen tak na úvod k naší rakouské anabázi. Hned na úvod jsem chtěl totiž napsat, že rakouská kuchyně je neuvěřitelně tučná a že při každém prudším předklonu hrozil tzv. Marast auf dem Spielplatz. Tak teď už tomu rozumíte.



Wissen Sie…