Někteří z nás trpí podivnou úchylkou polidšťovat všechny věci kolem sebe, dávat jim jména a mluvit za ně. Podle mě je to jasným projevem neobvyklé fantazie a empatie daného jedince. Možná je to dar jen pro několik málo z nás, kteří tak můžou nevšedním způsobem nahlížet na obyčejné věci jako je třeba únik moči. Napadlo vás vůbec někdy, že pokud se v našich útrobách pořádá třeba Tour de Měchýř, pak to, co se zachytí až inkontinenční plenky je vlastně takový mokrý Lance Armstrong? Ve žlutém trikotu?


Jasně, teplota venku už nenutí davy škrabalů budit celé sídliště klasickými zvuky bezgarážového parkování, takže je pravý čas na oprášení monopostů. Tenhle víkend jsme vyrazili letos poprvé.. Někde v historii můžete najít jaké to bylo poprvé jiný rok a věřte, že mě při pouhé vzpomínce na ten výlet bolí celý člověk. Ale rok od roku jsme moudřejší a moudřejší, jestli to takhle půjde dál, tak vezmu hypotéku, koupím nějakou pěknou jeskyni a budu přijímat pouze milodary.



Naplánována byla cesta tam, regenerace za pomoci desetistupňových energetických nápojů a grilovaných vepřových můsli tyčinek a druhý den cesta zpátky. Oním místěm byla Daffova chata, která vlastně nebyla jeho chata, ale chata nějakých jeho kamarádů, což mi bylo sděleno, až když jsem byl tak daleko od domova, že se nevyplatilo vracet se. A navíc jsme měli jen velmi kusé informace, kde se ta chata nachází (v lese).



On totiž Daff, krom normálních kamarádů, má i spoustu nestandartních kamarádů, co mají strašně rádi přírodu, jsou umělci či intelektuálové. Takže jsem se obával, že místo chaty bude teepee, pro vodu budeme chodit k Artézům do studně, co si neulovíme to nebude a spát se bude ledvinama k ohni. Naštěstí se ukázalo, že všechny tyto obavy byly liché.



Dopadlo to výborně, a po cestě kolmo jsme navíc narazili na několik podivuhodností, které asi budeme navštěvovat častěji. První checkpoint byl již tradiční – Svijany na přehradě a langoš jsme si prostě museli dát, protože jsme vyjeli zrovna když probíhal nějaký závod a my nechtěli ztrapnit účastníky. Pak asi ještě dvě občerstvovací stanice nehodné zapamatování a famózní nalezení chaty v mém podání. Sice jsem si tam chtěl poodjet jen odskočit, ale zrovínka ta lesní cesta byla tou pravou.



Za to na zpáteční cestě! Rozhodli jsme se to vzít přes Lažánky a tam jsme našli hospodu, která snese i ta nejpřísnější měřítka bandy gurmánů po čtyřiceti kilometrech na kole. Makrobiotická kuchyně, džus z ovesných klíčků… To všechno jsem si četl, že tam mají, když jsem do sebe na zahrádce lámal Dalešice a pikantní směs z pštrosího masa.



Chlapci dávají výletu pět hvězdiček z pěti. A i přes protesty sedacích partií se těší na další!