Ach jo. Asi zažaluji Borata. V jeho filmu totiž musely být nějaké podprahové věcičky, které mi budou zenpříjemňovat život. A když si představím, kolik lidí ten film vidělo… Chudáci skříně!


Ale popořadě. Letos jsme se rozhodli strávit Silvestra v takřka rodinném kruhu. Tedy ne našem, bylo to u kamarádky, která už je ve vdané podmínce a její sestrou. Půjde se bruslit, pak se něco málo popije a hlavní náplní měly být různé zábavné společenské hry.



Mou námitku, že se bruslit při plus dvanácti nedá všichni ignorovali, a tak jsem se nasral. Takové předběžné nasrání má své nesporné výhody. Když poté přijedete k ledové krustičce, na které se opravdu nedá bruslit, už jste vyvztekaní a jen se tomu vesele smějete.



Popíjet se tedy začalo o trochu dříve, a protože je kamarádka militantní zubařka, chopil jsem se fernetu abych nemusel poslouchat litanie na to, že jsme dlouho nebyli u zubaře a jak se ti zubaři mají potom špatně, protože nemají do čeho vrtnout.



Cítil jsem tam jistý rozpor – před rodinným domem v sateltní čtvrti Brna parkovala dvě auta a kdyby v obýváku nebyly dvě vzrostlé palmy, tak by byl větší než celý náš panelákový byt, ale fernet mě brzy umlčel. A všechno probíhalo ve vší slušnosti.



To nejhorší přišlo až ráno. Normálně jsme šli spát, ale Myrnu asi v sedm probudil jakýsi hluk. Následující řádky nechám bez komentáře, ať si to každý vyloží jak chce. IMHO se Myrně něco zdálo, protože já si vůbec nic nepamatuju.



Prý se probudila a zjistila, že jakási postava vyndává ze skříně šaty maminčiny kamarádky a skládá je úhledně na hromádku. Je zcela zřejmé, že jsem to nemohl být já, protože úhledně neumím poskládat ani puzzle. Myrna ke mě přišla trochu v šoku a ptala se co dělám. "Musím na záchod!" Od teď to začíná být trochu nepřehledné.



Když se mě optala, proč teda nejdu, tak jsem odpověděl, že můžu jít až za půl dne. Uklidnila mě, že to není tak zcela pravda, a že můžu jít klidně hned. Začal jsem se tedy soukat do skříně. Při představě, že by se Myrna neprobudila a já ráno nalezl úhledně vyskládanou skříň a v ní bůhvíco, jsem se druhý den docela bavil. Byl jsem odveden na záchod a zpátky a když jsem si lehal, tak jsem smutně prohlásil, že je to hrozný, že žijeme v Kazachstánu.



Ráno mi nic nebylo, kromě toho, že jsem si nic nepamatoval. Ale to je jasné – já jsem přeci spal!



Přesto – pokud někdy budu spát právě u vás, radši si ty skříně zamkněte. Já už bych se z toho nevykecal.