Jojo, být tak pštrosem… a mít svou kupku písku. Nebo aspoň chameleonem. To by byl panečku život!


Jak jsem už psal tady, postihla mne lokální přírodní katastrofa nebývalých rozměrů. Od té doby se leccos změnilo, koberec již nečvachtá, zdi se pomalu vybarvují a na nebohé topení v nedbalkách se už bylo podívat tolik lidí, že se z toho celé červená.



Ale protože všichni se přišli jen podívat, popřípadě něco zapsat, stále mi tu byla zima. Tedy… byl mi přidělen jakýsi pofidérní vysoušeč, takže se každé ráno cestou do práce ukájím morbidní představou opětovného prasknutí topení, zkratu vysoušeče a proudem proudícím proudem, kterým by byl zasažen každý, kdo by vstoupil do dveří. Rázem bych byl na oddělení jednička.



Dnes se však už něco děje. Přišel opravář. Mé chabé znalosti chemie mi napovídají, že bude něco jako elektron. Ten taky někde byl a nebyl a místo jeho pobytu bylo dáno pouze pravděpodobností výskytu. Něco jako tento opravář. Přišel, koukl na monitor, klekl, zahuhlal, vstal, koukl na monitor, odešel. Nevím jak elektrony, ale na opraváře se mi to zdá docela málo. Asi to topení zkouší přemluvit. Navíc se mi při posledních periodách (návštěvy jdou opravdu do desítek!) zdálo, že se nějak rozmazává a nakonec se to stalo – rozdvojil se a mám tu dva.



Tak tu teď sedím, ubíjí mne průvan, zima a vrzání dveří a přemýšlím co jim provedu. Bafnu zpoza šanonů? Zaútočím sešívačkou? Postavím se do okna a budu chtít ňáký ferary nebo ďablo? Kdepak. Vedle mě leží mikroténový sáček od svačiny. Dám si ho na hlavu a budu čekat. A pokud se to povede, budu první člověk zachráněn dvěma elektrony.