Půda – místo, kde je prach, pavučiny a kdovíco v temných koutech. Místo kam se dávají věci, které se budou někdy (rozuměj když vypukne válka) hodit. A mezitím vším balíky starých novin a časopisů – tedy staročasopisy.


Jako malý chlapeček jsem byl svými rodiči považován za hodné dítě. Ostatní malí chlapečci mne považovali za magora. Poznamenalo mě totiž to, že jsem se naučil číst už ve čtyřech letech. Rázem jsem se stal hvězdou školkovských poznávacích soutěží typu Poznej ptáčka! Naivní učitelky se ani neobtěžovaly zakrýt jejich názvy, a tak jsem to vždycky věděl i s druhovým jménem. Ve skutečnosti to s poznáváním opeřenců samozřejmě tak slavné není a často na mě musí strakapoud dlouho mávat, abych ho poznal a začal si s ním tykat.



Četl jsem hodně a rád a standartní výbava omalovánek a leporel mi nemohla stačit. Sluníčko jsem tak nějak přeskočil a vrhnul se rovnou na Mateřídoušku. Ta mi zanechala hluboké šrámy na duši, protože kreslíř (p. Kalousek) se přímo vyžíval v zobrazování umírajících postav s proudem krve chrlící se z hrdla. Jelikož příběhy byly ze skutečné historie (Cortéz, Pizzaro), příležitostí měl víc než dost. Ohníček ve mně probudil podivný druh arachnofobie. Vycházel tam seriál o obrovských pavoucích (nephila? už nevím:-) a ne, že bych se bál jich – každý přece ví, že gigantičtí pavouci nejsou, já jsem nesnášel pavučiny (u těch to už tak prokázané není!). Postupně jsem naléhal na rodiče víc a víc a když se dozvěděli, že zdroj mých časopisů je smeťák v lese, rozhodli se jednat.



Náhoda jim přála. Po cestě z práce potkala mamka známého, který tlačil vozík s papírem do sběru. Stačil úsměv, mrknutí a padesátikoruna a známý s vozíkem, kde bylo asi dvanáct kompletních ročníků ABC (1970 – 1982) nabral úplně jiný směr. Byl jsem v absolutním nebi. Předešlý majitel si zřejmě moc nerozuměl s nůžkami, takže "déčka" byla skoro všechna. Bohužel, ukázalo se, že ani já nepatřím k trpěliým lepičům vystřihovánek – nebavilo mě věčně něco podlepovat a možná proto modely nevydržely nápor usazujícího se prachu.



Navíc jsme jezdili na návštěvu k tetě, která zapalovala Pepem, a proto všechny časopisy byl na půdě. Kaleidoskopy, jakési AZmagazíny, všechno tam bylo. Tam jsem získal další fóbie, tentokrát o odporných Američanech, kteří se ve Vietnamu učí na kokosácích, jak rozšlápnout komunistům hlavy. Tam jsem zjistil, že Pražské jaro není každý rok v Praze, ale že je to něco jiného. Tam jsem zjistil, že ženské tělo se neliší od mužského jen vyboulením hrudníku a mnoho dalších věcí. Časopis Voják byl další z těch, které mne poznamenaly. Zaprvé tam vycházel na pokračování seriál o českých vrazích i s dost naturalistickými fotografiemi a zadruhé při četbě všech ostatních článků jsem zjistil, že mě na vojnu nikdo nedostane. Mimochodem, teď se to zdá normální, ale na sklonku šedesátých let? – považte, reklamy na krásu bez závoje!



Na všechno tohle jsem si vzpomněl o víkendu, když jsme si vyrazili do přírody zahrát Osadníky a popít trochu vína. Utábořili jsme se na louce a na dohled byla kadibudka. Při její obhlídce jsem objevil kupičku časopisů, které mohly sloužit snad jen k jedinému účelu. Byly staré, zmoklé a uschlé, zmoklé a uschlé a kdovícoještě, ale byly to skvosty. Věstník Národního výboru města Brna z roku 1947 a Květy z roku 1969. Samozřejmě jsem je v tom nemohl nechat a tak jsem je sprostě vzal.



Je to skoro zločin, a proto pokud si toto čte původní majitel, tak ať se ozve. Klidně mu je vrátím, ale musí mi slíbít, že se na ně nevysere.