Melancholie. Dnes to bude smutné. Upozorňuji předem, protože žiju v iluzi, že sem tam jsem něco veselého napsal. Možná ne sem, ale tam určitě.


Tak jsem si byl sednout v hospodě se svými spolužáky. Pro vysvětlenou. Byli to spolužáci z prvního třeťáku, tj. když já udělal pauzu ve studiu abych nabral síly na další ročníky, oni šli dál bez přestávky. Ze školy tedy odešli dřív, někteří na vojnu, někteří do práce. Já jsem neměl modrou, takže postgraduál byla vynikající možnost jak se vyhnout vojně. Pracovat jsem začal víceméně až teď. Ne, že bysme se se klucima dřív nestýkali, ale za poslední dva roky by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. Naposledy jsme se viděli v dubnu, a to ještě jen někteří (nepočítám televizní faux-pais a jiná setkání typu ahoj – ahoj, spěcháš? spěchám! já taky!). Až včera.



Probíhalo to klasicky. Nejdřív jsme se navzájem ujistili, že jsme pořád stejní, i když očko kritika by zahlédlo prosvítající lebky. Rovněž jsme konstatovali, že jsou sice všichni tlustí, ale nám se jen dobře daří. To jsem se ještě chytal. Jenže pak to přišlo. Jeden položil mobila na stůl, druhý, třetí, já taky. A začala debata o tom, že tenhle je skvělý, ten má 64000 barev, tamhleten má iks vyzvánění, tenhle zase modrý zub. Prostě odborníci:-) Zastávám názor, že telefon by měl být od toho, aby se s ním dobře volalo, ale radši jsem ho tam neprezentoval.



Pak přišly motorky. Hmm… Vím, že to dělá brm, brm, některé i hrňauuuu a vžuuum. Mám na ně řidičák. Ale proč bych proboha měl umět nazpaměť technické parametry poslední řady BMW? Navíc, co námahy mne stálo smát se historkám typu "von to vohulil na štěrku, trochu mu to ustřelilo, vjel mu tam debil a von to musel položit, rupl mu volej a vodřel si bok". Tak jsem aspoň prohodil, že na fichtlu je taky sranda.



Další na řadě byly digitální fotoaparáty. Pak se přešlo na "kočenky" A pak…



A pak jsem na to přišel. Jsem sice stejně starý fyzicky, ale psychicky jsem o ty tři-čtyři roky mladší. Oni jsou teď na vrcholu. Mají peníze, nemají děti, takže si užívají a na staré studentské časy už jen vzpomínají. Sice rádi, ale teď by se místo z jabčáku ožrali z Jamesona a něco tak odporného jako Klášterní svíci by do huby nevzali. Já si na prachy nemůžu stěžovat, ale prostě ještě necítím potřebu je utrácet za věci co nikdo nemá, nebo naopak za něco co už mají všichni.



Až se sejdeme za tři roky, tak budu třeba taky takový. Budu mít mobila s kamerou, přijedu na chopperu s nějakou stopařkou a budu se bavit o tom, jak nevím jestli si mám koupit počítač s toasterem nebo toaster s počítačem. Jenže oni budou zase dál. Zase tam budu jedinej, protože oni se budou předhánět v tom, jak ten jejich krásně ťapká a jak se vyvedl po tatínkovi. Ach jo.



Co se dá dělat. Zase je dostihnu asi až v důchodu, a to už nám bude stejně všechno jedno. Jen se bojím, že zatímco já budu řešit zalévání paprik, oni už budou u okurek…