Zrovna nedávno jsem se sem po pár letech vrátil a při čtení jsem vzpomínal na to, jestli a jak se něco vůbec stalo nebo ne. A pak jsem došel k tomu, že už nic dalšího nemá cenu psát, že by to byly povrchní boomerské povzdechy nad dnešní dobou, případně legrační příběhy s dítětem, které má každý a samozřejmě lepší. No a najednou…

Dnes jsem šel do práce. To není nic neobvyklého, zrovna nedávno jsem došel k tomu, že pokud se nic zásadního nestane, tak tak budu činit ještě devatenáct let, což je skoro na stříhání metru. Nicméně dnes to bylo jiné.

Odhlédneme-li od výjimečné demence dnešních pracovních aktivit, kdy jsem měl občas pocit, že někdo rozdával vizitky hned mezi několika ploty, to byl pracovní den jako každý jiný. Prostě člověk přijde do kanclu, začne řešit důležité záležitosti, občas důležitě ukousne sousto ze snídaně, vyřídí pár telefonátů s neméně důležitými lidmi – rutina.

No a když se snídaně začne hlásit o slovo, jde se tam, kam musí občas každý. Což se mi přihodilo i dnes. Tady asi nebudu zabíhat do detailů. Důležitý je však technický popis oné místnůstky. Jelikož jsme na patře tak dva, kteří ji využíváme, veškeré technické vymoženosti byly dány nejspíše na dámské záchodky.

Pánské jsou prostě chodba s umyvadlem, kde by se měli problémy dva vyhnout a pak místnůstka s porcelánovým vybavením, kde se nejdřív musí zavřít dveře a pak až sednout – naopak to možné není. Tyhle druhé dveře navíc nemají zámek, takže se zamykají hned ty dveře první, aby vám netrpělivý kolega nevyrazil dveřmi zuby nebo mobil z ruky.

Jenže dnes, když jsem zavřel dveře, ozvalo se takové nenápadně kovové cvaknutí. Nevěnoval jsem tomu pozornost, měl jsem jiné, kakutnější záležitosti a nad tím, co to mohlo být, jsem začal přemýšlet, až když dveře nešly otevřít.

Co teď? Oknem bych se sice protáhl, nicméně páté patro je páté patro, i když jsem byl o několik deka lehčí, i tak bych let listu ještě zdaleka nekopíroval. Vykopnout dveře? Bez rozběhu nemožné, navíc se otevírají ke mě, takže jsem na ně mohl maximálně naléhat. No prostě situace k posrání a navíc už ani to nebylo možné…

Udělal jsem jedinou možnou věc, která šla dělat, vzal jsem mobil a zeptal se kolegyň, jestli by mi neposlaly číslo na zámečníky. Při čtyřmístném počtu zaměstnanců u nás musíme nějaké mít. A opravdu, hned dva! Na konci hovoru mi řekl, že už jdou a ať tam počkám, což by mě jinak opravdu nenapadlo.

Že to byla možná věc jediná, ale ne zrovna moc rozumná mi došlo v okamžiku, kdy se chodbou začaly rozléhat rány a hlasy mnoha dalších kolegyň chtivých vědět, kdo chtěl vstoupit do 10 miles clubu, nebo jestli tam nedošlo k nějakému kolapsu. Radši jsem otevřel okno, protože jsem chtěl vyjít sám a ne obklopen nějakou aurou.

Nebudu to prodlužovat, dostali mě ven. A ještě než jsem došel do kanclu, už to věděli na druhé straně areálu. Neuvěřitelné.

A jaké z toho plyne ponaučení? Na hajzl vždy s mobilem. Anebo ve dvou. To prý lépe táhne.