Uznávám, že jsou teď nadpisy poněkud monotématické, ale myslím si, že se to ztratí. Zvlášť teď, kdy jsou noviny plné jistou paní. Tedy články o ní, samozřejmě…

To, že jsem začal chodit opět na fotbal, jsem předeslal již minule a kupodivu od posledního článku neuplynuly ani dva měsíce a je to tu zas. Kdo si myslí, že jsem se zase ošklivě zranil, tak kupodivu pravdu nemá, jediným chronickým zánětem trpí moje sebevědomí.

To je totiž tak. Když jsem fotbal hrával naposled, tak jsem se díky kvalitám o mnoho let mladších spoluhráčů, dokázal držet v bláhové naději, že to jako docela ovládám a dokonce vydržím dvě hodiny běhat. Možná to tehdá bylo jinak, ale z Pedrose ani Davan nejde nic kloudného na téma fotbal vyrazit, hned se začnou ohánět manželkami, domácími pracemi a je po konverzaci.

No ale nyní to je jako nebe a dudy. Sice tam opět patřím k těm starším, ale i tak musím vynaložit strašně moc sil na to, abych vypadal svěže a nevysíleně. Začíná to už při rozcvičování. Při pohledu na různě zamotané a propínané protihráče v duchu děkuju za to, že jsem v podstatě šlachovitý fatalista (myšleno tak, že pokud mě má šlacha prasknout, tak praskne, ne, že bych byl postavou orientační běžec).

Prvních deset minut je v pohodě. Všichni sprintují, běhají s míčem i bez míče… můj výkon se dá nazvat profesorským. Úsporným způsobem se pohybuji po hřišti a snažím se najít nějaké místo, kde by na mě protihráči neviděli a nějakým překvapivým sprintem se dostat k brance. Po několika – nutno dodat zbytečných – sprintech přichází první krize, která postupně přechází v další a další. To je čas na to se podívat na toho neheru v brance a posunkem mu dát najevo, že takhle tedy ne a že tam půjde někdo, kdo ví v kterým roce získal Lev Jašin Zlatý míč.

Tam je to jednoduché – když člověk něco chytí, tak jako dobrý, když ne, tak je potřeba nasadit tak zdrcený výraz, že to spoluhráči nevydrží a někdo se přizná k teči či špatné osobní obraně útočníka. V případě, že útočíme, tak se pověsím na brankovou konstrukci a místo lelků chytám poslední zbytky sil. Bohužel to netrvá moc dlouho, protože i ostatní si chtějí odpočinout. Po čtyřiceti minutách je to už moc zlé. Naštěstí můj stav není vidět na první pohled, kdyby měl někdo rentgenové brýle, tak by to musel odhalit hned. Místo svalů rosol, plíce pracují tak rychle, že sklípky nestíhají vynášet CO2, natož přijímat kyslík, srdeční sval bych připodobnil ke křečkovi na speedu v kleci.

Má to ale i některé výhody, kvůli kterým mě možná spoluhráči ještě neposlali do prdele. Například v obraně. Když mě chce někdo obejít nějakou fintou, která v sobě zahrnuje prudkou změnu směru, tak má prostě smůlu. Já mu na to neskočím, protože už ta koordinace není z nejlepších, takže do mě buď narazí anebo (a to je horší případ) trefí mě, balón se odrazí přede mě a já musím utíkat. V útoku je to už horší, ale je pravdou, že poměrně úspěšně dělám zmatek před brankou, protože osobní obrana při mém stupni zapocení je již nesmírně obtížná a magnézium tam nikde není.

Suma sumárum. Dělám na tom, aby to bylo už jen lepší, snad se to někde projeví

Ale nic se nesmí přehánět. Messi byl nejlepší a? Už ho to nebaví.

Tam bych se nerad dostal…