Už chápu, jak bylo snadné ve středověku přijít k nějakému tomu selskému povstání. Urozený pán si vyšel v neděli po návsi, nepozdravil pana faráře a už měl vidle v zádech.


Tak jsme byli s kolegou Pedrosem na služební cestě, která se konala v jednom malebném venkovském městečku. Vrcholem mělo být tmelení účastníků ve sklípku, takže jsme se domluvili, že se budeme při řízení střídat. Naštěstí jsem si zapomněl doklady, takže musel řídit on.



Jeho posměšky jsem snášel s klidem a pánbůh to viděl. O hodinu později Pedros zjistil, že si zapomněl kalhoty, takže hrozilo, že bude v obleku od Armaniho i ve sklepě, kde se jistě minimálně týden neuklízelo, lavice jsou zašlé a okna nemytá.



Jen co jsem dosyta za břicho napopadal, dostal šílený nápad. Prý, že si tady koupí nové. Marně jsem ho zrazoval, že jsem nikde žádný JZD Reserved neviděl, vyrazili jsme v oblecích mezi prostý lid. Slušně jsme zdravili, abychom byli co nejméně nápadní, jenže to jde docela těžko, když se každého ptáte, kde se tu dají koupit kalhoty.



Asi třetí člověk nám poradil docela slušný tip – Květinářství. Pedros už se smířil s tím, že si bude vybírat z nové kolekce fíkových listů a bůhví, jestli ještě budou mít jeho velikost, ale opak byl pravdou. Paní měla krom petúnií i slušnou zásobu oděvů. Bohužel pro Pedrose spíše pracovních. Vybral jsem mu sice takový krásný delší fěrtoch, ale pohrdl jím.



Druhý tip už byl úspěšnější, takže jsme šli k někomu do obýváku, kde ze skříněk na prádlo byly odstraněny dvířka a přidělány cenovky. Paní prodavačka nejspíše odjede na dovolenou, protože Pedros si koupil ty nejdražší rifle – stály celých tři sta korun! Nemohl jsem si nepovšimnout, že se záclony pohybují, i když nefouká, takže jsme asi vzbudili velkou pozornost.



A mělo být hůř. O přestávce jsem ho přemluvil, ať jde se mnou na jednu kešku. Měl jsem vytištěnou mapu a jediné, co jsem věděl bylo, že má být někde u křížku, přibližně západním směrem. Bohužel jsme vyšli zrovna v okamžiku, kdy začal hrát veřejný rozhlas, takže celá ves byla ve dveřích, poslouchala, kdy je sběr papíru a koukala na nás, jak jdeme směrem do polí se zřejmým úmyslem vykrást vinohrad, unést sklep a znásilnit kurník.



Navíc se k tomu přidali ne zrovna valné zkušenosti Pedrose se čtením v mapě – poté co se dvakrát zeptal na hřbitov, jsem ho musel upozornit, že se jedná o hřiště a poslední chyták tohoto charakteru byl v sedmdesátých letech při orientačním běhu v Chile. Také poté, co jsme došli k údajné kapličce, musel uznat, že to je skutečně pouze vysílač.



Nakonec se však dobrá věc podařila a my jsme se bahýnkem doklouzali až k cíli. Sice jsem musel celou cestu zpět poslouchat, že má zničené boty a že to je hrozný a vůbec, ale připomenul jsem mu, že si přece může koupit jiné.



V květinářství totiž měli i velice módní černé podkolenní kroksy.