„Chtěl bys třetí světovou válku?“ „Ani ne…“ „Já jo. Moc!“



Nebyl jsem na schůzce klubu militaristických štváčů, ani na návštěvě na oddělení Napoleonů v místním ústavu. Jen jsem jel do práce a zaposlouchal se do rozhovoru tří patnáctiletých kluků. Začátek jsem bohužel nestihl, ale i tak to stálo za to.



"Ty jo a voni dřív vojáci po sobě stříleli než jim došly náboje a pak si nasadili to a šli proti sobě!"
"Myslíš bodáky?"
"Ne, vole tý, bajonety!
Ty jo to muselo bejt něco… teď už je to moc srabácký"
"To je fakt. Hele chtěl bys třetí světovou?"
"Já ani ne…"
"Já jo… Moc! Jen by tam nesměly bejt ty chemický a atomový zbraně, to je fakt srabárna…"



Než vystoupili, tak ještě ten nejaktivnější (pojmenoval jsem si ho Bismarck) popisoval ostatním výbuch pumy nad Hirošimou. Tipoval bych to na jeden dokument z produkce Hallmark, viděný v horečkách v duetu s otcem přepínajícím na fotbal a matkou žehlící prádlo a dožadující se Kachorry. "Ty vole nabrali chlapečka (Little Boy) a von měl sedm a půl tuny (4 tuny) a tak když ho z toho Boeingu (no…) pustili, tak úplně to letadlo nadskočilo. A voni ho nenechali bouchnout na zemi, ale nad zemí a tam byl strašnej žár a lidi se prej úplně vypařili, že našli na zdi jen stín. A hned po tom žáru začaly padat ty atomy a to zabilo ty co přežili žár."



Z popisu jeho vysněné třetí světové války jsem pochopil jednu věc. V jeho očích byli vojáci něco jako ufoni. Všude se o nich povídá, točí se o nich filmy, ale on ještě žádnýho neviděl. Už aby byla ta válka a on se mohl koukat, jak dobývají a jsou dobýváni a to všechno za přihlížení civilistů na tribunách – vždyť to nejsou vojáci, ti se jen dívají. Navíc – voják v době míru neexistuje. Jakmile začne válka, tak se prostě stane. Najednou se z ničeho nic voják objeví. Vůbec mu nedošlo to, že ten voják by byl třeba jeho táta – ne, voják by byl někdo cizí, kdo by bojoval a on by se jen díval.



Tak nic. Jen doufám, že si chlapec brzy najde děvče a ta už mu podobné nápady vyhoní z hlavy. Když to nedokáží rodiče ani škola.