…o volný čas okrádá. To jsem našel při uklízení na jednom ze svých zápisů z porad. Skoro to mezi různými malůvkami ani nebylo vidět. Co se taky dá dělat na poradách jiného, že…


Porady jsou pro mé tělo signálem k naprostému vypnutí. Ne k něčemu, ale jako off. Snaha udržet pozornost samozřejmě je, ale většinou kulminuje během prvních pěti minut. Pak už nastupuje otupělost a apatie.



Navenek však nic vidět není. Tělo si už vynalezlo obranné mechanismy jak nevypadat, že spí, ale maximálně hloubavě naslouchá. To jsou prostě léta dřiny, dřív to bylo horší. Vzpomínám si třeba jak jsem dvakrát usnul na pohovoru, na němž jsem žádal o měsíční praxi kvůli škole. Personalista – sadista mě zavřel do kamrlíku 2*6 metrů, posadil mě zády k té delší stěně, pustil naplno topení a začal číst Zákoník práce? Co čekal? Že ho budu opakovat po něm? Dvakrát mě probudilo to, že mi spadla tužka na zem, ale asi byl hodně zabrán do čtení – na praxi mě přijali.



A první den se mi přihodilo to samé. Dokonce ještě v horší podobě. Měl jsem doplňovat jakousi databázi a naproti mě seděl kolega – zlomyslník. Když viděl jak se mi spolu s Excelem zavírají i oči, dal mi noviny. Tělo se zaradovalo a já jsem se nemohl ubránit. Pomalu jsem se začínal posouvat do polohy důchodce bez brýlí, až jsem si na ty noviny lehl úplně. To by nebylo tak nejhorší, pud sebezáchovy upustil tužku, takže to mohlo vypadat jakože jí hledám. Jenže jak jsem se čelem opřel o stůl, natáhla se mi kůže na obličeji a pootevřela ústa. Sliny, do té doby schované za rty, tak měly cestu volnou. A pak zazvonil telefon. Tělo bylo přemoženo pocitem odpovědnosti a já se bleskově narovnal. Bohužel ten pohyb byl příliš rychlý, a to co nestihlo ukápnout skončilo na novinách. Musel jsem je tak číst ještě hodinu, aby vůbec uschly.



Když o tom tak přemýšlím, asi to má prvopočátek na přednáškách. Tam se spalo vcelku pohodlně. Horší to bylo na cvičeních, kdy se po člověku chtěly i nějaké verbální výkony. Ale tělo se nedalo. I ve spánku naučilo člověka zírat s otevřenýma očima a výrazem "opravdu?". Postupem doby přišel upgrade na: "No to bych nevěřil… poutavě to vyprávíte jen tak dál". Vrcholem tělesné dovednosti je občasné zakývání hlavou v řečníkových pauzách na nadechnutí.



Ani to však není maximum – myslím, že tělo je schopno i dalšího zlepšování. Toho se trochu bojím… občasné chrupnutí bych ještě svedl na radiátor, ale polštářek bych asi neukecal.