Vždycky mne zajímaly módní trendy. Škoda, že většinou v jinou dobu, než-li byly in, ale to je jejich starost, ne moje.

Poslední dobou, řekněme dva – tři roky, jsem potkával čím dál víc lidí, kteří ráno chvátali – předpokládám do práce – a v rukou místo růžence nebo volantu drželi jako svátost termosku. Nijak jsem nepátral po tom, co je k tomu vede, většinou jsem se to však stejně dozvěděl.

Kolegové či kolegyně měli totiž ukrutnou potřebu se svěřit, proč právě oni, většinou byl ten důvod ten, že kávovar, který je v práci jim z nějakého důvodu vůbec nevyhovuje. Pokyvoval jsem víceméně ze slušnosti, nikdy jsem nepil kafe kvůli tomu, že by mě chutnalo, ale pro jeho účinky. Stejně jako každou jinou drogu.

Bral jsem to jako takovou milou módní výstřednost, něco jako vycpaná ramena anebo elasťáky s plameny. Nicméně minulý týden se stala zajímavá věc, taky jsem si nesl kelímek od kávy opatrně oběma rukama do kanceláře a užíval si pohledy kolegů se zmrzlýma rukama a chutí na dávku kofeinu. Kdyby jen věděli…

Ve stánku, kam chodím kupovat rohlíky, proto mu říkám na rozdíl od toho, kam chodím kupovat ovoce, Stánek, kam chodím kupovat rohlíky, jsem si kupoval snídani. K jistému druhu pečiva, a to dávám bez nápovědy, jsem si chtěl koupit nějaký salát. Bohužel neměli šopský, jarní ani caesar, což nebylo tak překvapivé, protože jsem je tam ještě neviděl, no ale oni neměli ani rybí nebo vaječný…

Prodavačka, když viděla moji beznaděj a nesmělé pohledy směrem k bílým jogurtům, na mě mávla a zpod pultu vytáhla vlašák – jestli si teda vezmu. Přitakal jsem, patnáct deka by mohlo stačit. Byl jsem zvědavý, jak si poradí, váhu na prodejně nemá. Poradila si jako profík… Vzala kelímek coffee to go a narvala ho vlašákem. Prý by to plus minus mohlo být ono.

Takže tak. Aby mimikry byly dokonalé, vrazil jsem si tam takové to dřívko, jehož funkce mi přijde značně redundantní a čas od čas pohonil salám v majonéze.

Bohužel, kolegyně byla v kanclu a zkuste vysrkat patnáct deka vlašáku…