…a můžu psát i doma! Podle infantilního veršíku je jasné, že se mi na účet nikdo nedostal a opravdu to píšu já – opravdový TheGen.

I když musím uznat, že to bylo opravdu těžké. Matně jsem si pamatoval, že mi Knedle říkal něco o změně hesla, protože jsem měl blog napaden čímsi nepěkným a možná jsem byl součástí nějaké strašlivě nebězpečné teroristické IT sítě. Anebo se mě někdo pokoušel hacknout, aby získal geniální zdroje opravdu výborných scénářů, zárodků nervydrásajících bestsellerů, které tu možná někde jsou. Anebo to heslo zapomněl taky.

No jo, ale zatímco matná vzpomínka na změnu hesla se mi kdesi v hlavě mlhavě převalovala, nové heslo tam nikde nebylo. Po vyzkoušení všech možných a nemožných hesel jsem však musel rezignovat. Už už jsem se chystal, že se mu ozvu a zeptám se, ale pak mě napadlo, že mi to musel nějakým komunikačním kanálem sdělit, protože se už moc často nevídáme a když už jo, tak se rozhodně bavíme o úplně jiných peachovinách. A třikrát hurá, našel jsem to! Pes byl zakopaný v tom, že heslo zůstalo stejné, změnilo se přihlašovací jméno. Což je podpásovka, uznejte…

Vida, dva odstavce za mnou, a to jsem se bál, že laťka nastavená v minulosti půjde hodně dolů!

Takže proč jsem se vlastně tak strašlivě intelektuálně šťavil a přihlásil se? Nostalgie… Mrcha jedna 🙂 Vzpomněl jsem si, jak jsem to psal každý den, pak každý týden, pak každý měsíc a uvědomil jsem si, že jestli to půjde takhle dál, tak už mě čeká jen jeden příspěvek. A s tím se musí něco dělat! První co mě napadlo, bylo to, že to tady zavřu a začnu někde jinde a jinak. Přeci jen, je to tu spojené s kumpány, se kterými už moc historek nemám, takže by případné nové postavy mohly pravidelné čtenáře zmást. Na druhou stranu, pokud neumřeli, tak žijí dodnes a je jim to úplně jedno.

A s tímto vědomím se hned píše líp. Sice je to stále o hovně, ale už se cítím tak lehčeji. A to se vyplatí! Zvláště v době, kdy člověk musí neustále bojovat s tím, že mu okolnosti připomínají, že nemládne. Například počítač, který jsem si koupil v srpnu, jsem ještě nebyl schopen zapnout. Kde jsou ty doby, kdy člověk pár nocí nespal, protože první noci musel pořádně vyzkoušet hry, které nešly na na tom starém a ty další hledal nějaké novější, co by nešly na tom novém. Prostě není čas, už chápu věkovou skupinu šedesát plus, která se těší zcela nekriticky do důchodu, aby se pak upracovala během prvních dvou měsíců.

Já takový nebudu. Pokud se toho dožiju, půjde ještě elektřina a budu mít většinu údů pohyblivých, pak na mě čeká sezení v masážním křesle a hraní her, které jsem zatím nestihl.

Už se na to těším…