Uznávám, že titulky nejsou moji silnou stránkou, ale co se dá dělat. Už se mi totiž párkrát stalo, že časově náročná snaha vymyslet bombastický název byla draze vykoupena tím, že jsem zapomněl o čem jsem chtěl psát. A navíc, perexy jsou IMHO ještě větší sračka, takže co…

Vždycky mě fascinují články různých TOP managerů či celebrit o tom, jak je pro ně práce drogou. Nevím, jestli by to nemělo být nějak postihováno, protože drogy jsou špatné, mmááno? Už kojenci řvou nedostanou-li svých iks denních dávek (ano, jsem na tenkém ledě) a co teprve v dospělosti? Závoslost je navíc závoslost, dávky se musí zvětšovat až najednou přijde… Nevím co u TOP managerů, u mě stačí výplatní páska.

Ale abych se vrátil k titulku. Minulé dva měsíce byly takové nestandardní. Zatímco někteří méně potentní kolegové mají jeden vrchol ročně, já jsem za tu dobu zvládl tři. Jak já se těšil na tenhle týden! Rozehrané Pillars of Eternity, rozkoukané seriály, takové ty malicherné věty typu „tohle až hodím na blog“… Marnost nad marnost, vše je marnost. Člověk přijde domů, sedne ke komplu a najednou prázdno. Prostě taková pracovní kocovina.

Nechci ji léčit tím, čím jsem se zkazil, to už mám vyzkoušeno u jiných typů kocovin a moc to nezabírá. Spíše bych přivítal nějaký abstinenční program spojený s pomalým detoxem, protože když už člověk volá sám sobě z mobilu na pevnou linku, aby si něco připomenul, případně zamyká nevinné kolegy v jejich kancelářích, protože při odchodu je důležité zamknout kancelář, něco je špatně. Něco mi sice říká, že mi to vnější vlivy nedovolí, ale co, zkusit bych to chtěl.

Takže začínám detox tím, že začnu vzpomínat na ty příjemnější věci. Například Majáles! Je to sice trapné, protože o tom píšu každý rok, ale co už. Letos jsme to pojali vskutku ve velkém, protože krom JJ a kamarádek jsem tam měl i kolegy z práce či bývalé spolužačky. Dokonce jsem tam v houfu právě této poslední zastupené kategorie objevil i Daffa, což bych rozhodně nečekal. Skladba hudebních skupin byla v podstatě stejná jak posledních deset ročníků, což kvituji s povděkem, protože i mé ročníky tak mají šanci pohupovat se do rytmu a klapat pusou, protože to už má člověk v podstatě naposlouchané.

Letošní Majáles se mi také nestalo nic, co by ohrozilo mé zdraví, nepočítám-li na plech zhuleného borca, který mě měl nejspíš za otce a jako úplatek před výpraskem mi nabízel špeka. Protože byl opravdu mimo, opakoval to poté asi ještě čtyřikrát, ale to už se po mě začaly sápat nějaké teeny hippies, ať jim povykládám o Woodstocku, takže jsem raději utekl.

Ale pravda je, že atavistické pudy našich předků jsou v nás hluboce zakořeněny. Už Edvard Štorch psal o Mamutíkovi jako o uznávané kmenové autoritě, protože už mu táhlo na čtyřicet jar. A přesně na tohle jsem si vzpomněl, když si mě jedna hádající dvojice vybrala jako arbitra ve sporu, jestli to mají lepší starší sourozenci anebo mladší. Samozřejmě jsem se přidal na stranu toho, co říkal, že starší to mají těžší, protože klestí cestu džunglí života vybaveni pouze tupou mačetou rad rodičů. Ve zkratce samože…

To prvnímu stačilo a šel na pivo, ovšem ten druhý mi začal vysvětlovat, jak je jeho starší bratr hrozný a veškerá péče o rodiče je na jeho bedrech. Taky ve zkratce a s vypuštěním expresivních výrazů. Uznal jsem, že na tom něco bude a šli jsme taky na pivo. Pak se mě zeptal, kam jdu, tak jsem řekl, že na Skyline a on, že taky, ale musí počkat na starou (stará vypadala na třináct). Tak jsem mu ještě popisoval, jak v Mariánském údolí před dvanácti lety hráli už ve dvě a že tam na nich bylo tak dvacet lidí a on pak povídá „2003? To už musíš bejt hodně starej…“ a odešel za svou starou.

Na chvíli mě to vyvedlo z míry, a když jsem našel odpověď, už byl pryč.

Takže aspoň dodatečně – nejsem starej, jen hodně pamatuju, vole!