Někdy, když mi někdo položí otázku, co jsem dělal o víkendu a já se zarazím, vznikne zcela mylný dojem, že si třeba nepamatuju, nevím anebo se hluboce stydím. To není pravda. Jen je toho občas tolik, že člověk neví, kde začít…

Tak třeba jeden z minulých víkendů. Dojeli jsme v pátek s JJ na venkov a ještě jsem ani nepozdravil a už se šlo sousedsky vypomoci do hospody. Hospodský zjevně naddimenzoval objednávku zeleného starobrněnského patoku a jen shoda šťastných náhod a množství nováčků, kteří ještě nezažili kocovinu z „bylinného“ extraktu, který dodává pivu onu nechutnou barvu, se nestala zelenou i sobota. Naprostou náhodou jsem v tomto mazák, takže jsem si dal jen jedno malé, abych netrhal partu a zbytek večera jsem se jen bavil pohledem na mimikry, které pomalu začaly nasazovat obličeje přítomných.

V neděli byl naplánován košt vína, takže sobota měla být poklidná až nudná. Vstal jsem, uvařil guláš, prostě normálka. No jo, jenže pak se šlo na návštěvu k tetám a strýcům pod průhlednou záminkou, že jsou u nich na návštěvě další tety a strýcové, které jsme už dlouho neviděli. Samozřejmě jsme si museli připít se všemi na zdraví a hlavně – vydržet do večera na vyhlášený domácí tatarák. Nutno dodat, že byl opravdu výborný a nemalé množství aperitivů nemělo druhý den žádné následky.

Na samotný košt se šlo již před obědem, ale když jsem viděl množství vzorků, pochopil jsem proč. Oficiální počet obyvatel vesnice je cca 800 a jen 178 lajdáků nic nedodalo. Myslel jsem, že tam bude tak dvě stě vzorků, já ochutnám dvacet a u některého zůstanu, ovšem s trojnásobným počtem se mě kvóta deset procent začala značně vzdalovat. Zatnul jsem tedy zuby a za vydatného odkyselování pivem jsem mohl misi o dvanáct hodin později ohlásit jako splněnou. Dokonce jsem si ty nejlepší vzorky zapamatoval a kolegovi Pedrosovi jsem rozplakal slinné kanálky, když jsem mu v katalogu ukazoval, co jsem tady jako chutnal.

Na pondělní koledu jsem však vstával poněkud rozladěn a po vymrskání přítomných dívek a žen (3 domácí a 3 schované před koledníky) v domě jsem byl natolik vysílen, že jsem chtěl zbaběle emigrovat zpátky do postele. Ale pak přišel na koledu člen hodnotitelské komise, jehož hrdinský čin mě vybičoval k vlastní pochůzce. Po návratu už jsem byl trochu nalomen v původně skálopevném rozhodnutí jít v úterý do práce, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Jenže pak přišli z koledy chlapci oněch zašitých dívek a pojali velice nerozumný plán přečkat únavu v hospodě. Musel s nimi jít někdo starší, to je jasné.

A ani po návratu z hospody, kde jsem se choval opravdu spíše jako dozor na školním výletě, mi nebylo souzeno v klidu si vychutnat den volna. Ani ne hodinu potom, co jsme došli a tak dvacet minut poté, co jsem mrkl a víčka už nezdvihl, nastala v jednom páru kritická situace. Slečna byla naneštěstí z jiné vísky, takže jediné útočiště nalezla v domě, kde jsem byl i já. Zaprvé se u těch vzlyků nedalo spát a zadruhé jsem byl skoro jediný s nějakou zkušeností s rozchody, což je docela s podivem. Takže místo střízlivění se utěšovalo. Takže jediné co bylo jinak, bylo to, že vím, jak jsem se dostal domů, protože jsme doma zůstali

Takže se nedivte, že když se ptáte co jsem dělal, že jsem mlčel. Prostě jsem jen vybíral, kde začít, co můžu říct anebo se na to vykašlat a držet hubu.

Ale ono je to jedno… stejně to vždycky skončí u: Počkej, až budeš mít děti!