Studený vítr vhánějící vločky do zarostlé tváře s přimhouřenýma očima. Zasmušilý výraz s obavami sleduje obzor škvírou mezi prkny pozorovatelny. Husté sněžení by mohlo ukrýt cokoliv, včetně útoku nepřítele…

Takhle nějak jsem si připadal v pondělí v Lídlu. Respektive – asi jsem na hlídce usnul, protože jsem se probral až v okamžiku, kdy mi nepřátelská divize vyzbrojená vozíky začala útočit na kotníky a bederní oblast. A já se jen ptal – proč? Jak jsem se tady ocitl?

Odpověď na poslední otázku byla jasná. Jeden z lokálních obchodů vymyslel geniální akci na zvýšení návštěvnosti obchodu. A to dvacet procent sleva na všechno. Nevím sice, jestli si jako slibují, že po skončení akce zůstane návštěvnost stejná, ale určitě to mají koumáci z marketingu promyšlené do posledního detailu. Já bych na to nevsadil ani halíř. Po slevě samozřejmě.

Takže vybaven seznamem jsem se ještě před prací vydal do Lídlu, jakože v pohodě nakoupím. Samozřejmě jsem měl časovou rezervu, protože pokladní měly být rozespalé a kdoví, jestli už je všechno navezeno na plac. Skutečnost však byla diametrálně odlišná. V době, kdy už jsem měl naplánováno kroužit mezi regály, jsem ještě kroužil po parkovišti a hledal prázdné místo.

Po příchodu do prodejny jsem si připadal jak na nějakém koncertě, jen hudba nehrála a naléhavý rap volající po vedoucím na pokladnu jedna za moc nestál. Vrhl jsem se do davu po hlavě a začal hledat. Byl jsem docela úspěšný, jen mě iritovali lidé, stojící zcela nesmyslně u regálů a dělající jakoby nic. Když jsem kolem nich prošel několikrát, tak jsem zjistil, že to je vlastně fronta.

Remarque by byl nadšen! Pohybovali jsme se kupředu asi jako za jeho časů, od okurek k olivám to bylo bratru deset minut. Do toho nervozita, ostražitost, jestli někdo nepředbíhá a defétistické nálady. Byl jsem jako ryba ve vodě. Nikam jsem nespěchal, tak jsem se jen bavil. Pán přede mnou dokázal do přecpaného vozíku narvat tak trochu od všeho, u čeho jsme stáli a když nepochodil s rodinným balením Arielu, vzal si po dvou do každé ruky a vozík popostrkoval jediným nezaneprázdněným údem.

Dvojice za mnou čelila vážné partnerské krizi, protože pán byl evidentně přemluven a dával to manželce jasně najevo. A navíc musel v osm vést poradu, takže zbaběle prchl a pro choť musel syn. Bohužel jsem neviděl, jak to odtahala alespoň před prodejnu, protože i když nákupní pás doslova přetékal, stále byl vozík plný.

Nakonec mi bylo trochu líto, že jsem nakoupil za méně než tisíc, protože kolem létaly částky násobně větší a s tou jednou taškou jsem vypadal spíše jako nastrčený provokatér.. Tak snad příště.

Ještě by tam teda mohli čepovat pivo… Člověk by si aspoň připadal jak na Bláhovce…