Titulek je trochu zavádějící – možná evokuje to, že jsem jako celebrity z krajského přeboru a nižších kategorií. Prostě takové, co vidí fotoaparát a už je náhodou venku bradavka či ohanbí, případně obojí se šlechačkou. To ani náhodou… Ale občas se prostě přihodí to, že vám osud hodí do cesty něco, co překročíte a za hodinu si říkáte sakra!

Začnu fádně – opět jsem zaspal. Jednou, až zase budu u pohovoru a zeptají se mě, co je moje negativní vlastnost, já už mám vybráno. Jako negativní vlastnost je totiž třeba říct vždy něco pozitivního, co vypadá na první pohled blbě, ale pak se to vysvětlí a smlouva je v kapse. Frekvence zaspání se totiž ztenčila na historické minimum, tedy jednou za týden. Když nepočítám víkend ofc. A to je skvělý výsledek porovnám-li to třeba s loňským rokem. Zpět k zaspání. Budík v šest jsem zaklapl, druhý budík v 6:15 taky, ale aspoň jsem si rozsvítil v pokoji, jakože Cha! Teď ses dostal!

Něco po sedmé telefon. Vyřídím hovor – poměrně smysluplně – a je mi jasné, že už jsem probrán natolik, že mi nic nehrozí. Nesnáším u sebe tu neuvěřitelnou chuť zdolávat mezníky, ke kterým ostatní jen toužebně vzhlížejí. V osm hodin jsem tak vstal nemálo rozladěn, protože bylo jasné, že budu za ostudu až se budu plížit k firmě a všichni kolegové se na mě s posměchem, kávou a dočtenými novinami budou koukat z oken.

No nic, vynechal jsem čaj, oblékl jsem co mi padlo pod ruku, z ranní hygieny jsem stihl jen zuby a neradostně vyrazil z bytu. Vyjdu z domu a co nevidím. Čtyři vozy ČT, kamera, režisérská stolička a hafo lidí. V první chvíli jsem si pomyslel, že to nestojí za řeč, to se mi stává poměrně často, živák do pořadu Sama doma nemusí být… Ale pak jsem si všiml, že kamera je otočená trochu jinam. Vědom si toho, že jsem stejně zaspal a modrou stuhu už ten den nezískám, jsem se vmísil do davu čumilů. Jakože zjistím co se děje, vyvraždění partaje na patře je IMHO důvod pro to přijít pozdě do práce, i když alibi bych dokazoval těžko.

Nakonec jsem se dozvěděl, že se jedná o nějaký seriál a točí se scéna zadržení drogového dealera, což vysvětlovalo ta policejní auta. Bude to asi nízkorozpočtový seriál, protože jsem žádné hvězdy neviděl. Anebo vysokorozpočtový a vše jde na masky. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že bych měl na příští schůzi bytového družstva nahodit, že by se mohl dům nahodit. Před krásnou čistou fasádou se pak budou točit scény úplně jiného rázu, třeba první polibek zamilovaných hrdinů anebo sprejer v akci.

Navíc, drogový dealer vypadal o několik levelů líp než já po ránu, a když po mě začal pomrkávat režisér, tak jsem radši vzal roha. Celý den jsem pak nad tím přemýšlel a možná kdybych nezdrhl… Pozdě bycha honiti. Herecká kariéra musí počkat. Ale aby mě to nelákalo, tak jsem se radši oholil a učesal.

Takže teď den dva maximálně pětadvacetiletí milovníci.

Drogoví dealeři až popozítří.