Pondělní počasí bylo takové opravdu jak malované. Pokud používáte nějakou techniku s využitím laků ofc. No a v ten den se udála událost, která se stává maximálně jednou za rok.

V práci se rozhodli uvrhnout mě do deprese oslavou narozenin. Ten samotný faktor oslavy by mi na zkažení nálady nestačil, ale když je člověk tak veskrze spravedlivý a přející, rozhodí ho už jen fakt, že dostane dar. Abyste rozuměli – dostane dar od lidí, kteří nic podobného neslaví, takže dary nedostávají. Jeden tají datum narozenin asi i před manželkou, druhý je má v měsících největšího pracovního nasazení a nejmladší kolegyně už deset let je na narozeniny na dovolené. Což je taky způsob jak zůstat mladá, uznávám.

Poučeni přečtením všech norem o požární ochraně, ochraně před úrazem a ochraně vůbec jsme setrvali v práci až do tmy. Zde musím škodolibě podotknout, že kolegové, kteří prchli dříve, aby si udělali očko u partnerek, došli kvůli ledovce stejně pozdě a možná i v horším stavu než my. My jsme se totiž rozhodli potrápit buňky unavené alkoholem návštěvou hospody, kde se bude hrát kvíz… Nevím, do jaké míry to bylo moudré rozhodnutí, protože vzhledem ke stavu MHD se muselo jít pěšky.

Vyčerpaní, zpocení a žízniví jsme dorazili do knajpy a hned jsme byli odhadnuti, jako takový ten tým do počtu. Zaprvé jsme byli jen tři a zadruhé jsme vypadali intelektuálně značně sešle. Bohužel tomu dojmu podlehl i moderátor, který nám v prvních dvou kolech špatně sečetl body, takže jsem za ním musel pokaždé jít. Po třetím kole se netrefil jen o půl bod, což jsme blahosklonně přešli, protože už bysme k němu netrefili. A to byla chyba. Po sečtení výsledků jsme byli na děleném prvním místě a tipovací otázka nám nevyšla.

Snažil jsem se o reklamaci, ale bohužel… Minimálně týden mě tam neuvidí, ale to jen tak mimo. Během hry přišla hra i na panáky, a kolega, o kterém jsme tu nikdy nepsal, protože nepije byl rezolutně proti – prý je na plech po dvou pivech. S čajem souhlasil, takže se vlk nažral a 52% tatranská varianta byla na stole obratem. Dokonce mu zachutnal, takže když my jsme odešli z hospody, on nám jen zamával s tím, že tam ještě pobude.

S Davanem už mám své zkušenosti a i teď jsem si připadal jako bernardýn, naštěstí bez soudku. Dovedl jsem ho na smažák, našel ho na nádraží, což považuji za jeden z největších výkonů ve hře Kde je Waldo? a posadil do vlaku, který měl jen 40 minut sekeru. Pak se ovšem ochranářský mód vypnul a protože nic nejelo, domů jsem musel po svých.

Nepěkný konec pěkného dne. Na druhou stranu – o X let mladší kolega, kde X by klidně mohlo být římskou číslicí, si ráno nepamatoval vůbec nic.

Ještě nejsem starej 🙂