O skupině N.O.H.A. jsem sice slyšel už dříve, ale až do koncertu jsem si myslel, že jde o českou provenienci. Že jde o zkratku Noise of Human Art mě docela překvapilo a jsem rád, že podobnou cestou nejde například kapela Šepot umrzajícího ledu i náledí.

Ale dost už o hudbě. Sice jsem na Majálesu byl, ale jak už to u komba velká akce a já bývá, nakonec se mi vrylo do paměti něco úplně jiného. A nejen do paměti!

Představte si, že stojíte na nějakém fesťáku, pomalu dopíjíte druhé pivo, pokyvujete do hudby hlavou a najednou na vás přijde nutkavá potřeba. K dokreslení situace úplně stačí ta malá. Protože se Majáles konal na výstavišti, moc příležitostí k odskočení za keř nebylo – zaprvé všude samá industriální chlouba, zadruhé ještě světlo. takže jsem vyrazil směr pisoáry.

Mezi mnou a jimi byla taková menší zídka, mohla mít tak šedesát sedmdesát centimetrů maximálně. Samozřejmě se to dalo obejít, ale kdo by to dělal? Ještě dva kroky před ní jsem si říkal – ty vole neskákej to, je mokro, smekneš se, zakopneš a zabiješ se! Navíc máš obtáhlé rifle, nevhodnou obuv a navíc ses nerozcvičil! Při odrazu jsem tyto starobní myšlenky zahnal stranou, aby se mi jak bumerang vrátily při dopadu.

Bohužel byl za zídkou štěrk, takže – když jsem se smíchem „jakej jsem to debil“ vstal, začal kontrola integrity pokožky. Šikovnost někoho, kdo má nakoukáno hodiny videí například s Timem Shieffem se musela projevit, takže dlaně byly bez jediného škrábnutí (!). Když jsem se s nimi začal oprašovat, nemohl jsem si nevšimnout roztržených riflí a kamene, který mi vypadl z nohavice. Na podrobnou kontrolu nebyl čas, navíc – mohl jsem chodit, takže o co jde?

Bohužel po chvíli stání začala noha přicházet k sobě a docela u toho řvala. No nic, nebyl čas na hrdinství, musel jsem Majáles opustit a jít do nejbližšího místa vybaveného lékařským náčiním, tedy do své kanceláře. Tu mám pro jistotu zařízenou i proti útoku nemrtvých a myslím, že by odolala i středně silnému jadernému výbuchu. Vzal jsem Alpu a odešel jsem na záchod desinfikovat ránu. I když to pálilo jak sto čertů, musel jsem se opět smát, tentokrát při představě uklízečky, jak s WTF výrazem stojí na pánských toaletách u koše, který je do půlky zasypán toaletními papíry od krve

Po důkladném vyčištění asi půl centimetrové jamky pod kolenem jsem se vrátil do reje tance a dokud jsem se hýbal, tak to bylo v pohodě. Ale to ráno! Naštěstí jsem našel další velice humornou věc – protože byl Majáles bezhotovostní, tj. na náramky, vše bylo hi-tech až do té míry, že mi chodily maily o každém nákupu. Nevěřil bych, že jich bylo sedmnáct, ale měl jsem to tam černé na bílém.

No a pak už vlastně nic. V lékárně jsem obdržel Hemo Gel a díky němu má strup neuvěřitelně pružnou konzistenci, takže nehrozí obvyklé nehody dívek z televizních reklam s bílými kalhotami.

Jo a na youtubko jsem se už koukal, naštěstí ten držkopád nikdo nezachytil.