Po době delší, než bych si kdy pomyslil, jsem opět navštívil hospodu za účelem pití a nikoli stravování. Na stravování sice také došlo a hospod bylo v průběhu večera více, ale to na věci nic nemění.

Na zelený čtvrtek se sluší, aby se zelená barva táhla celým dnem, jako pověstná tenká červená linie. A taky že ano. Ráno jsem šel přes trávník k autu, v práci našel plesnivé rajče, k obědu byl špenát a večer se šlo na pivo. Po zkušenostech starých cca pět let, kdy jsem byl onou novinkou fascinován a vypil jsem více než pět kousků, jsem si dal jen jedno malé, abych nekazil první přípitek. Tradice je holt tradice a rozhodně jsem nechtěl dopadnout se strašlivým bolehlavem, který je kupodivu větší, než kdybyste každý pivo zapíjeli zelenou (vyzkoušeno další rok)

V první hospůdce se nic závažného nestalo, takže následoval přesun do druhé hospody. Zde bych se rád pozastavil u kolegy Pedrose. Je jasné, že čas nezastaví nikdo z nás, ale zapomenout na to, že jsme byli domluveni na tom, že mi po příchodu zavolá, to už je špatné. Nechci být Sibylou, ale hosip je prvním krůčkem k vyndávacím zubům a zúročení zručnosti přebalování u svých dítek na level selfedition. I když možná to bylo jen tím, že šel jako doprovod sličné kolegyně a mozek byl holt málo dokrvován.

V druhé hospodě jsem se snažil utopit svůj žal z toho, jak jsem opomíjen v pivu, což si bohužel brzo vynutilo návštěvu toalety. Ještě přidám jedno malé odbočení pro ty, co to budou číst v sobotu a dále – Kometa je ve finále, takže celé Brno dýchá, žije, pije i vyměšuje s hokejem. Někdy mi neskromně přijde, že krom mě. U mě hokej v Brně vzbuzuje animální pocity, nechává mě totiž chladným až ledovým. No a na hajzlu to přišlo. Vešel borec asi dva na dva metry, postavil se ke zbylým dvoum pisoárům a začal konverzovat.

„Jak hraje Kometa vole?“
„Po druhý třetině to bylo myslím 0:3, takže to asi projede…“ – s upřímností nejdál dojdeš… To mě napadlo a začal jsem honem hledat výmluvy, proč to neříkám se slzou v oku.
„To je blbý, že?“ WTF, co je tohle za test? Reinkarnace Otesánka by mě zabila i jemnou fackou a na útěk nebyl pomyšlení, protože blokoval onu místnost vcelku dokonale.
„No tak, je to jen hokej, že jo… Já jsem spíš na fotbal, Zbrojovka FTW!“ Lež jako věž mi zachránila život.

Následoval výbuch radosti, objímání included (naštěstí už mimo záchod), pozvání na panáka, prostě taková ta klasika, když se setkají dva borci z kotle. Šeptem se mi nejdřív svěřil, že šel na záchod s postraním úmyslem rozbít nějakýmu komeťákovi tlamu a pak ještě následoval podrobnější výslech. Naštěstí jsem studoval u Lužánek a z okna slyšel řev, když hrálo Brno se Slavií a dalo góla a pak jsem bydlel kousek od Srbské, takže jsem věděl, jak to asi vypadá. Jako správnej radical opovrhující přechodným pobytem brněnského klubu jsem přestal pravidelně chodit, hned jak odešli z Lužánek.

Každá další cesta na záchod tak znamenala další panák a celé se to začalo nebezpečně zacyklovat. Navíc – ve starobrněnské hospodě dojde jedenáctka Starobrno, což považuji za něco neuvěřitelného i střízlivý. Musel jsem tak jít do nějaké silnější prémiové edice, ale naštěstí moudřejší kolegové u stolu naznali, že je čas uspat potomky alkoholovým polibkem na dobrou noc, takže jsem vyrazil taky.

Prvotní nadšení, že můžu jít na fotbal bez toho, že by mě hrozilo rozbití držky kvůli nefotbalovému zjevu, kultivovanému projevu či brýlím mne opustilo spolu se zbytkovým alkoholem, ale ponaučení jsem si z toho odnesl. Musím zlepšit kondičku, abych mohl rychleji utíkat. Takže jsem začal opět chodit na fotbal.

Další story o kotníku v prdeli mám již napsanou, jen čekám na to, jestli to odnese levý anebo pravý.