Zastánci globálního oteplování jsou zase na koni! Je strašnej hic, takže taje Antarktida, jenže zase není až takovej hic, aby se ta voda ještě ohřála a tak chladí oceány a proto máme chladné jaro. Jednoduché jak facka. Pokud každý z nás nezačne produkovat méně skleníkových plynů, tak to jaro prostě nezačne. Ale nač bych dělal osvětu, začnu u sebe a dnes si nedám fazolový guláš.

Začal jsem naléhavě a budu v tom také pokračovat. Po sedmnácti letech pasivní i aktivní resistance jsem se bohužel stal brňákem. To je takové to, co mluví podivnou směskou češtiny a němčiny, nesnáší Starobrno, ale pije ho protože Brno, a má dalších iks symptomů, které radši nebudu vypisovat ať nedopadnu špatně. Každopádně jestli mě to čeká taky, tak potěš koště.

Se změnou bydliště je však kromě bouřlivých oslav a následných depresí z vykořenění, spojeno i spoustu oficiálních úkonů, které jsou velmi časově náročné. Výměna občanky byla v pohodě, možná až moc, protože jsem na dopravní inspektorát přišel až příliš ukolébán. Pán na informacích byl velice ochotný a všechno mi vysvětlil, ale pak se zeptal, jestli už mám lísteček. Po záporné odpovědi mi řekl, že pro dnešek už se lístečky nedávají, ať přijdu v pondělí.

Jelikož nejsem idiot, pochopil jsem, že lísteček je onou kouzelnou vstupenkou do světa přepisování aut a klíčem k nové SPZce. A že bude patrně velmi žádaný. Proto jsem se vypravil v pondělí na inspektorát už půl hodiny před otvírací dobou. Samozřejmě jen proto, abych zjistil, že jsem idiot a fronta táhnoucí se kolem dokola už má tak sto hlav. Vzdal jsem to, ale s pevným předsevzetím příště nic nepodcenit.

Příště nastalo zase až v pondělí, protože přes týden jsou ráno na práci jiné věci než stání ve frontě, jako například práce, kocovina anebo badminton. V sedm hodin jsem za jarního chumelení došel k inspektorátu, abych zjistil, že jsem na tom sice líp než před týdnem, ale oproti účastníkům na špičce pelotonu, kteří měli i termosky s čajem a pod vrstvami oblečení se už začínaly tvořit perly, jsem byl pořád noob.

Navíc všechny místa pod střechou již byla zabraná, takže jsem byl na větru a sněhu. Bylo to peklo. Tedy samozřejmě nějaká inverzní verze pro černochy, naše normální peklíčko bych naopak velmi uvítal a dokonce bych se nechal i trochu rozvařit v kotli. Po neuvěřitelně dlouhé hodině, kdy jsem se nevěřícně díval na hodinky co pět minut, jsme byli vpuštěni dovnitř. Připomínal jsem spíše tučňáka, protože zmrzlé údy byly naprosto toporné, takže mi byl do ruky spíše vsunut lístek s pořadovým číslem 55.

No nebudu to dlouho protahovat, vynechám fight o místo u radiátoru a přejdu hned k tomu nejpodstatnějšímu. Už mám brněnskou SPZku.

Doba beztrestného přejíždění z pruhu do pruhu a vymlouvání se na policii, že to Brno při svých občasných návštěvách neznám a děda mi tvrdil, že se tam dříve dalo parkovat, skončila. Už nejsem lonťák a všichni mi to dají sežrat.