…udělal jsem hodiny. Komu tato informace stačí, nechť odejde, následovat bude pouze podrobný popis události, která by třeba ve Finsku nestála vůbec za řeč.

Na úvod bych rád předeslal, že se řadím spíše mezi normální řidiče. Je pravda, že Gecouch by z nuly na sto za sedm vteřin asi neakceleroval a při rychlostech přes sto třicet už naříká abych ubral. Proto jezdím tak, abych šetřil jeho i svoje nervy. Však tam někdy dojedu, no ne? Jako samože jsou věci, které mě spolehlivě nadzvednou, například alergie na blinkr či jízda non stop sedmdesát obec neobec, ale opět – mám své tepny moc rád a tak se snažím zbytečně nekornatět.

Tak si tak jedu za milou na jihomoravský venkov a zimní romantickou krajinu doplňuje poletující sníh a nehyzdí ji žádný silničář. Protože před cílovou vískou je nepěkně vypadající kopec, který bych asi nechtěl jet na kole, jel jsem nad míru opatrně. Pravotočivá zatáčka, co se dá projet za sucha i osmdesátkou byla tentokrát projeta tak padesátkou – šedesátkou, ale co čert nechtěl, v protisměru si to supí kamion. Aby jel po vyježděném, tak byl trochu víc uprostřed, než by se líbilo zrcátku a tak jsem trochu uhnul ke kraji.

No jo, ale hlubší sníh udělal svoje a už jsem se vezl. Ne, že by to bylo poprvé, v první fázi jsem nezapochyboval o tom, že to zvládnu z bravurou Sebastiena Loeba. Nohu jsem dal z plynu a snažil se vejít zpátky na silnici. Kdyby to bylo jen trochu míň klouzavé, tak by se mi to i povedlo, ale takhle jsem začal mířit čumákem opět na druhou stranu, kde byl les. Opatrné přibržďování se v návalu paniky stalo pověstným zahamatnutím brzdy a hodiny byly na světě. Chvilku jsem jel pozadu a když už jsem věřil, že to je OK, sjel jsem plynule do příkopu.

Po sebeohmatání jsem zjistil, že dlouhodobou léčbu bude vyžadovat pouze mé řidičské sebevědomí a v duchu jsem si nepěkně říkal za tu brzdu. Chvilku jsem koukal tam, odkud jsem přijel a pak jsem si řekl, že potřeba se podívat, jestli je Gecouch taky v pořádku. Po vystoupení z auta došlo málem k jedinému fyzickému zranění, protože silnice opravdu nepěkně klouzala. První telefon byl JJ jestli náhodou nemají doma schovaný traktor. Bohužel nic. Takže odtahovka, která slíbila, že za čtyřicet minut bude na místě.

Během čekání zastavilo asi dvacet řidičů s dotazem na pomoc, ale všem jsem hezky poděkoval a asi třem z nich, co zastavili do kopce jsem pomáhal i s rozjetím, protože jinak by tam byla asi kalamita. Po hodině a půl jsem s nadšením zahlédl blížící se diskotéku – odtah byl tady. Protože silničáři měli spoustu práce jinde, nebo spíše někdy jindy, vytahovali mě asi deset minut. Po vytažení na silnici jsem zjistil, že hodina a půl stání v mrazu na blikačky nepěkně zamává s mou baterkou, takže následovala cesta zpátky do servisu.

Odborná prohlídka Gecoucha potvrdila jen to, co vím, totiž že je Highlander. Po nastartování na kabely jsem se vydal na druhý pokus za JJ. Vyjedu kopec a na cestě dolů vidím stojící auta. Myslel jsem, že se z mé díry ve sněhu stalo poutní místo, ale bohužel. Kamion šprajclý na štorc znamenal otočku a jízdu přes ještě horší silnice konečně do cíle.

Suma sumárum – místo 40 km mírně přes sto a asi čtyři a půl hodiny. Na druhou stranu – 1. nikdo nejel proti, takže nejsem za piráta co trefil rodinku jedoucí povolenou rychlostí do kostela. 2. hodilo mě to na druhou stranu než les, kde by to bolelo asi trochu víc. 3. o pět metrů jsem minul strom, na který bych mohl hodit promáčklé dveře, ale … Takže nakonec pocity k nezaplacení.

Jo a slova díků patří také ČPP, kterou sice osobně neznám, ale rozhodla se, že to za mě uhradí. Díky!