Spoléhat se příliš na techniku je zlo. Ano, můžeme mít všechny ty GPS, chytré mobily, wi-fi, ale nakonec je nejdůležitější hlava a pokud zklame i ta, tak nohy, či jiné orgány.

V pátek jsem byl pozván na oslavu narozenin. Ani nebudu psát kolikáté to byly, protože je to hrozný hausnumero a navíc je mi víc. Pozvánka byla ve velice moderním duchu a mé už při prvním čtením začalo mrazit v zádech. Nebyla tam totiž adresa, jen GPS souřadnice. Samozřejmě jsem si je v práci neopsal, spoléhal jsem na to, že si vezmu domů notebubáka a kouknu se na to pěkně v klidu v pohodlí.

Jenže ouha, nejde se připojit k wi-fi. Bohužel žádný IT guru nebyl v dosahu, takže jsem se spolehl na staré dobré přemlouvání, předstírání odchodu z místnosti se slovy „dyk já to vlastně nepotřebuju“ a podobně. Bohužel to nezabralo. Vzpomněl jsem si jen na to, že je to sokolovna, ovšem google na druhém počítači vyplivl v oné čtvrti hned tři. No nic, ještě máme mobily, to by bylo abych se nedovolal. A vyrazil jsem.

No jo, ale oslava již patrně byla v plném proudu, protože jeden ze dvou oslavenců mi to nebral a jako velké minus se ukázalo to, že nikoho dalšího jsem neznal. Zkusil jsem ještě ozvat se Myrně, jestli náhodou netuší a její hint se ukázal jako klíčový – je to někde u cyklostezky. Stačilo tedy dojít na cyklostezku a vydat se na jeden nebo druhý konec.

Nakonec jsem to našel, což byl heroický výkon uvážíme-li, že jsem po příchodu na oslavu poznal z třiceti tváří tři. Mohl jsem skončit třeba na nějaké úplně jiné oslavě, na což by se asi brzo přišlo, zvlášť kdyby to byla například pohřební hostina. Byl jsem totiž vybavený pouze flaškou vodky, flaškou vína a prázdným půllitrem. Budiž ke cti hostiteli, že když poznal moje rozpaky nad tím, že nikoho moc neznám, sedl si ke mě a nenechal mě nudit ani na chvilku. Ukázal mi totiž, kde stojí bečka.

Jenže – byli jsme domluveni s Myrnou, že dary předáme dohromady a někde kolem šestého piva byla teprve u Humpolce. Plán byl jasný, dojede, předáme a já se zdejchnu, protože už jsem začínal být mírně přepiven. Bohužel to nevyšlo a když jsem se bránil, že už opravdu pivo nemůžu, přešlo se ohleduplně na panáky. Apropó tvrdý alkohol – všechny zásoby vznikly tak, že se otevřel bar, pak ještě zadní dvířka v baru a pak se odtáhl od zdi a vyndaly se flašky co v průběhu času zapadaly za bar. Tak staré lihoviny a podezřelé virgule, ve kterých byly nality a asi kdysi prodávány jsem neviděl od legendárního Gintonu.

Cesta zpátky tak byla ve znamení nepěkné škytavky a rozesmátého taxikáře, protože vždycky, když jsem mu chtěl něco říct, tak jsem na něj zaštěkal.

A ráno? Cítil jsem se hrozně… Tak minimálně na dva a třicet…