Hned několikrát, během doby, kdy se to snažili kumpáni zprovoznit a já následně zeditovat, jsem měl sto chutí něco napsat. Ale neudělal jsem to. Narušila by se ta kontinualita, že ano…

Přestože bydlím v novém ani ne dva měsíce, už se tam podařilo zorganizovat několik zajímavých akcí a zasedání. Řešily se na nich ožehavé problémy třetího světa, tenčící se zásoby vody a v neposlední řadě současná politická situace. Nikdo se nemůže divit, že byt už má za sebou blicí premiéru. A já to nebyl!

Ale o tom jsem psát nechtěl. Snad jindy, nyní mám v hlavě výlet časem přímo na koleje. Využil jsem toho, že u mě bydlel počítačem vybavený bratr, pozval jsem dva kolegy s jasným plánem – starý dobrý half-life ve čtyřech. Davan sice brblal, že by byl spíš pro njakou strategii, ale protože nebyl schopen dát do placu nic konkrétnějšího, bylo jasné, že má jen strach, že dostane na prdel.

Jak jsme domluvili, tak se stalo. Sice tam bylo menší zpoždění způsobené kulturou, ale co se dalo dělat. Začali jsme tedy až kolem jedenácté večer, ale chuť hrát byla větší než únava a hrozby brzkého vstávání do práce. Bohužel Šmíďák nepatřil k nejlepším hráčům a po hodině v něm narostla frustrace natolik, že ji musel uhasit pivem.

Mezi výhody nového bydlení patří i relativní blízkost nonstopu. Píšu relativní, protože Davan si vyšel ven jen ve slušivém spacím úboru a celou cestu měl panický záchvat, aby ho nikdo nezavřel za pobuřování. Bratr byl ještě zdecimován po týdnu s děvčaty, takže zůstal doma a šel spát. Spánek však trval pouze dvě piva, pak se pokračovalo dál.

Končili jsme ve čtyři a ranní vstávání připomínalo spíše exhumaci. Jen několik poznámek, kdybychom to někdy opakovali. Vodní dýmka není při hraní dobrý nápad. Přebrousit parkety. Hrát v pátek. Nenechat bratra nalévat panáky.

Ale jako za zopakování to stojí, o tom žádná!