…nikoho nezabije. A pokud ano, tak nehrozí nějaké fatální následky, stále zbude dost a dost dalších osobností.


Komentáře k předminulému článku mě donutily zamyslet se nad tím, které účastníky silničního provozu mám rád nejmíň. Přemýšlel jsem dlouho a odmítal jsem uvěřit výsledku, ale je to tak. Já nesnáším všechny, jen pořadí na prvních třech místech se liší podle toho, na čem, v čem anebo jak se zrovna přepravuji já.



Když řídím, tak mě štvou chodci asi nejmíň. Jistě, pamětník bitvy u Sokolova, který si plete Gecoucha s PzKpfw V. a neohroženě se vrhá pod pásy vyzbrojen berlemi a psem, dokáže překvapit, ale člověk už má vytipovaná místa, kde se vyskytují, říká se tomu myslím přechody. Horší jsou beatlesáci – skupinky chodců, co mají bůhvíproč potřebu chodit na přechodu zásadně za sebou.



Cyklisti mě dokážou rozvibrovat chlopeň v okamžiku, když jedou po silnici vedle cyklostezky. Proč to dělají? Stezka je jen pro socky, oni jsou víc? Každopádně, tady lze srdeční tenzi ulevit jednoduchým způsobem – ostříknutím předních skel při předjíždění. No a o řidičích se radši nebudu ani rozepisovat. Alergie na blinkr dosahuje už rozměrů epidemie a nepochopení zipu musí být často řešeno nekompromisním nacpání se, které je doprovázeno nepěkným verbálním a troubícím průjmem.



Jedu-li na kole, pak jsou na prvním místě chodci, protože by jeden nevěřil, jak jeden jediný chodec na cyklostezce může být široký. O dvou nemluvě, tady navíc hrozí čmeláčí efekt, který spočívá v tom, že jakmile za nimi zacinkáte, začnou zběsile poletovat z kraje na kraj a v nejhorším případě se srazí a vy nemáte kudy projet.



Řidiči jsou docela v pohodě, jen by si někdy mohli nechat víc místa, když mě předjíždí. Chápu, že chtějí projet co nejblíž toho zaníceného sportovce, aby na ně přeskočilo trochu toho elánu, ale být plácnut zrcátkem po prdeli není žádná výhra nemluvě o tom, když vás nějaký šmejd ještě osprchuje. A kolegové spolucyklisti? Jízda ve dvou vedle sebe je asi to nejmenší a přitom by stačilo se dohodnout, jestli začne zrychlovat ten vnější anebo ten vnitřní. Občas to vypadá, jako kdyby je cinknutí probudilo z letargie a oba nastoupí jako Abdužaparov na druhou.



Nejbezpečnější tedy zůstává chůze. Bohužel více než srážka s autem tu hrozí potkání neodbytných jedinců nabízejících cokoli a kdykoli. Bohužel jsem patrně vybavený obličejem filantropa, takže cesta do centra znamená automaticky konverzaci s bezdomovci, odmítnutí financování velryb, popovídání si o bohu a popsání cesty k nějakému pro mě naprosto neznámému bodu nějakou naprosto neznámou řečí.



Vědci by s tím teleportem měli pohnout…