…už vědí, že u mě doma nejsou zbraně…


Už skoro rok bydlím v podnájmu a jestli to půjde dobře dál, tak to bude rok první a poslední. Ale nechci nic zakřiknout, takže ťukám na dřevo. Dále. Běheme těch cca deseti měsíců jsem potkal přesně tři sousedy, i když prokazatelně je tam osm bytů a během cesty do třetího patra by pravděpodobnost setkání měla převyšovat pravděpodobnost nesetkání.



Přesto se občas dějí podivuhodné věci. Možná to je dáno tím, že já, jako pracující člověk ráno vstanu na poslední chvíli, schody beru po třech, pak jsem v práci, došourám se domů, dám si sluchátka a po půlnoci jdu spát. Evidentně ne všichni spolubydlící to mají taky tak, protože posledně jsem třeba do dvou do rána poslouchal jakousi španělskou party.



Nic proti španělské hudbě, ale nemuseli používat kastaněty anebo si zout ty okované boty. Chvíli jsem přemýšlel, kolik znám španělských nadávek, ale kromě Bastardo Silencio Puta bych dohromady moc nic nedal. Ráno jsem jim dal aspoň přede dveře krabici od tuzemské žehličky, ať vědí, že o nich ví! Snad bude klid.



Z druhé strany zdi zase bydlí někdo, jehož smích nejde nazvat perličkovým ani náhodou. Navíc vybuchuje v naprosto nepředpokládaných časech a intervalech, většinou, když se snažím zabrat a nebo sleduji nějaký napínavý film. Dokonce jsem podezíral stěnu, že má někde nějakou díru, protože mi občas přijde, jako kdyby se smál hned vedle mě. A věřte mi, že to není příjemný pocit, protože takový smích může mít jen někdo, kdo má dva metry, plnovous a na zádech vytetovaný Mírov.



Ale na druhou stranu musím konstatovat, že je to úplně asexuální dům – ještě jsem neslyšel, co jsem občas slyšíval v paneláku a jsem za to rád.



Z toho už by mi asi jeblo…