… a žádné diskuse!


Určitě to znáte taky, nechci nijak posílit svůj pocit vlastní výjimečnosti. Ráno se probudíte se slastným pocitem a prostěradlo je přitom suché. Pomalu se převalujete a přemýšlíte, jestli půjdete ještě spát anebo budete akční a převalíte se nejdřív na druhý bok. Prostě máte pocit, že je víkend a mozek odmítá jakékoli námitky rychleji než soudce na americkém jihu.



Až po chvíli se začne na povrch myšlenka drát…
Proč mám nastevenýho budíka, kurva drát?



A pak už to jde z kopce. Panika, naštvání, a to ne takové to zdravé, jak u sportovců, ale nezdravé, jak u Breivika. Úprk do práce a zklamání z toho, že víkend je ještě minimálně jeden den daleko. Samozřejmě, občas se přihodí i opačný případ, ale zdá se mi, že je statisticky nevýznamný, anebo si ho moc nepamatuju.



Úplně nejhorší varianta je, že mozek vybájí i nějakou úspěšnou story, která se ovšem nestala a tím vás v tom nesmyslu utvrzuje. Například onehdá, když jsem měl vstávat v šest na zkoušku, abych si ještě stihl prolistovat skripta. Probudil jsem se s pocitem, že je o den později a zkoušku mám úspěšně za sebou.



Dokonce jsem si vybavoval detaily a říkal si, jaký jsem to blbec, že jsem tak lehkou zkoušku dal za dva. Až po hodině převalování a plánování decentních zapití jsem si uvědomil, že vedle postele jsou skripta – kdybych udělal zkoušku, tak je přeci rituálně roztrhám a spálím!



Naštěstí to dobře dopadlo. Školu jsem dodělal a protože jsem se dobře učil, chodím do práce.



Ale asi jsem se učil málo dobře, protože to vypadá, že ještě čtyřicet let budu…