I když by se mohlo zdát, tak to dnes nebude o černoškách v kraťounkých tričkách vlnících se v jihokorejské metropoli.


Teploty vystoupaly do závratných výšin, takže člověka to úplně lákalo jít ven. Bohužel jen na krátkou procházku, badmintonový turnaj se totiž konal v hale. Po zhodnocení síly soupeřů a zvážení ne zrovna obvyklého systému přidělování spoluhráčů – silný dostane slabého, jsem vytyčil poměrně smělý cíl. Dostat se do první desítky. Na první pohled by se zdálo, že při dvanácti týmech to nebude nic složitého, ale opak byl pravdou.



Spoluhráčka, kterou jsem vyfasoval, se vyznačovala naprosto náhodnou běhavostí, a jen díky duchapřítomnosti nás obou nedošlo k nějakému zranění. Až když jsem ji postavil na jedno místo a pod blíže nespecifikovanou pohrůžkou ji zakázal chodit dozadu se dostavily pozitivní výsledky. Plurál zde sice není na místě, ale i tak nám to stačilo na krásné deváté místo.



Pak následoval herní večer – Arkham Horror je naprosto vynikající hra, i když lepší je si pro ni vyhradit více jak pět hodin. Takhle se nám stalo, že vyhrálo zlo, protože jeden z hráčů usnul a ostatní nebyli schopni artikulovat jakákoli probouzecí slůvka. Slabší povahy by skutečnost, že se šlo spát o půl čtvrté možná odradila od plánované první vyjížďky na kole, ale já jsem se odradit nenechal.



První výlet má být co nejvíce po rovince a po co nejlepší silnici, to je zkušenost vykoupená svalovými horečkami z předchozích let. Bohužel až k Olympii to nebylo nejplynulejší, kdybych měl jen o něco horší náladu, tak mám skóre tři děti, dva psy, důchodce a kočku. Takhle jsem jen brzdil a rozjížděl se, brzdil a rozjížděl se…



Prostě všichni vyrazili vyzkoušet vánoční dárky a cyklostezka se hemžila bruslaři, s nohama do A, chodci s hůlkama mají taky dost široký záběr, nemluvě o romantických párech, které se začínaly laškovně honit a přičemž se ani jeden z nich nepodíval, jestli náhodou někdo nejede.



Když jsem konečně dojel za Brno, ozvaly se sedací partie. Příští zimu budu sedět u počítače na trámu, protože to bylo peklo. Cesta zpátky byla raději na jeden zátah, protože jsem si nebyl jistý, jestli bych v případě sestoupení z kola se byl schopný přinutit na něj zase nalézt.



Abych to nějak ukončil – za předpokladu, že to co bolí sílí a že to co mě nezabije mě posílí, tak mě bolí všechno co mě nezabije.



Aspoň doufám…