Kafíčko, nohy na stole, televize, občas něco ostřejšího, manikúra… Znáte to, ne?


Pod vlivem zažitého a odporně maskulinního schématu jsem se rozhodl, že budu trávit sobotu podobně. Upřímně – dohnala mě k tomu zima, ale už mi přijde trapné psát o tom, jak je na tom teplota v bytě. No, ale nějak začít musím. Takže…



Rozhodl jsem se, že učiním obyvatelnou i druhou místnost. Jako nejjednodušší se jevilo jít ulovit tuleně a vyčinit kůže, ale nejsem příznivcem jednoduchých řešení. Takže jsem si řekl, že bude úplně stačit, když tam prostě budu já, topení a ještě nějaké dallší činnosti, které také vydávají teplo.



Začal jsem tedy vařit oběd, pak jsem dal do pračky (na čtyřicet ofkóz), zapnul jsem topení, které pracuje patrně na systému studené fúze, protože rozhodně bych na něm vodu na čaj neohřál, a přemýšlel co dál. Nakonec padla volba na žehlení.



Musím přiznat, že tento skill nemám ještě moc vytuněný a několik čudlíků na žehličce se doteď bojím zmáčknout abych buď nevymazal Filipíny z mapy světa anebo nepřivolal službu pro seniory. Sice na sobě mají hezké obrázky, ale tuto symboliku řadím někam mezi disk z Faistu a chetitské písmo typu B. Prostě jsem rád, že vím, kam se leje voda, když se páří odtuď, tak je to dobře, když odtuď, tak pustit a přetáhnout ji dřevěnou násadou.



No a co se nestalo. Zapnu žehličku, začne utíkat polívka, skočím ke sporáku, doprala pračka, jdu pro prádlo, kde mám položenou tu žehličku, je to ještě pára nebo už něco hoří, proč tu řve to děcko, teď jsem zakopla o topení, tak moment, jednou rukou polívku, druhou rukou žehličku, třetí rukou topení, ve čtvrté mám prádlo, přestaň řvát ty parchante!



Už se těm rodinným tragédiím nedivím.



"Ty se máš, že jsi doma, já jsem strašně udřenej, celej den jsem seděl v kanceláři, co je k večeři?"