Sice to nebude o písničkách, ale podobně jako na nejmenovaném rádiu, i tady to budou vykopávky z hodně černobílé minulosti…


Tak jsem se viděl s kamarádem Novákem! Nepotkali jsme se skoro rok, takže si bylo rozhodně o čem povídat. Opět se ukázalo, jak je čas relativní pojem. Na minulém setkání to byl svobodný mládenec a nyní? Dvě děti ve školním věku. Já to říkám pořád, že ten náš kraj je úrodný až hrůza.



No ale od začátku. Přijel do Brna za účelem vzdělávání se, takže hned na začátek jsem mu ukázal hospodu, kde točí naše skoro rodné pivo. No a začalo se vzpomínat. Nejdřív jsme samozřejmě zavzpomínali na všechny naše školní pokusy o spolužačky a se zadostiučiněním jsem konstatovali, že neúspěchy nakonec nebyly chybou, protože zatímco ony v úpí pod jhem neschopných manželů, my jsme stále svobodní a… no prostě svobodní.



S odstupem času jsme byli nuceni uznat, že jsme na to šli asi úplně blbě, ale stroj času – narozdíl od teleportu – ještě vynalezen není. To bylo tak. Zatímco my jsme dávali náklonnost najevo ostentativní nevšímavostí doufaje, že si toho cílová osoba všimne a začne se o nás zajímat víc, náklonnost, která byla věnována nám, nás jaksi děsila a často jsme se o ní dozvídali ex post.



Nakonec jsme se však shodli, že jsme o nic nepřišli a navíc – použité zkušenosti se nám budou hodit když ne jindy a jinde tak v domově důchodců stopro.



Protože se měl kamarád Novák přesunout do jiné hospody za kamrády, myslel jsem, že to ukončím se ctí, podáme si ruce a odejdeme, ale nakonec mě přemohla zvědavost a já se šel podívat, jak se baví naši pomahači a ochránci. Trochu mě šokovalo, že si vybrali k posezení vinný sklípek, který zavírá už v devět hodin, ale po těch pěti pivech jsem se už nedivil ničemu.



Takže když se o půl desáté vyrojili zmateně před sklípkem jako co teď, doprovodil jsem je do ještě otevřené hospody a zmizel.



Právě včas, jak jsem se dozvěděl z ranní smsky. Kamarád Novák si musel dát ráno dva růžové kamarády aby byl vůbec schopen dojít na výuku. Nevím, asi má něco silnějšího než Brufen, protože vzápětí mi přišla smska další, že se kouká na Karlíka a továrnu na čokoládu. Bůhví kde byl.



Já jsem měl naprosto jiné starosti. K usínání jsem si pustil ambientní hudbu, která mě měla ukolébat, provést nocí na křídlech přílivu a ráno mě vyhodit na břeh do rozpáleného písku, kde pouze ševelení racčích křídel rozráží tiché probouzení.



Nějak jsem si nevšiml, že hned za ní jsou tři alba Slipknotů.



Sluch už mám zpátky, jen sluchátka jsou poslintaná a mám ulomený mikrofon.