Přesně tak jsem si připadal v pondělí.


Narozdíl od drtivé většiny kolegů, kteří zavětřili hned při prvním náznaku prázdnin a zmizeli utrácet poctivě vydřené prémie do pětihvězdičkových kempů, jsem zůstal první týden v červenci v práci, abych si stihl napracovat to, co nestihnu o dovolené.



Znělo to dobře, že? Tak to tak nechám. O hrůzné realitě, kdy na úkoly padá prach, faktury jsou nalézány hned vedle zbytků škvarkových pomazánek raději pomlčím. Ono to tak bude lepší.



No ale zpět k tomu pondělí. Začínám na sobě pozorovat, že se mě začíná pomalu dotýkat syndrom žen na mateřské. Zatím si to odmítám připustit, protože je to hrozná představa. Už jen z toho důvodu, že nejsem žena, nemám dítě a nalitý jsem občas celý – nejen ňadra. Ale absence rozhovoru s někým, kdo je živý a umí odpovídat, což pan Byt, paní Zeď ani pan Šedý bohužel nesplňuje, mi občas chybí.



No a proto jsem se docela těšil na pondělí do práce, kde jsem vcelku logicky očekával, že někdo bude a na obědě budeme moct probrat věci týkající se chodu společnosti, zvýšení pracovního nasazení a trumfovat se v tom, kdo za ten den uspořil více. Prostě jako každý oběd.



Jasně, počítal jsem s tím, že v práci bude trochu míň lidí, ale to, že potkám jen recepční a navštíví mě jen kolega, který mě obere o nabíječku a zmizí aniž by se mnou prohodil několik vět, mne naprosto šokovalo.



Zbytek dne jsem strávil propočty, jestli já a recepční vyděláme firmě za ten jeden den aspoň na tu elektriku. Vyšlo mi, že ne.



Raději jsem zhasnul.