A to doslova! Na každém rohu padací most, nad hlavami sviští lasa z kšand a do toho se ozývá podprahové jodlování. Kdepak, dovolená v Rakousku není pro slabé povahy…


Loňská premiéra se však osvědčila na jedničku, tak jsem si říkal proč ne. Původně jsme měli jet s Myrnou, ale nakonec jsem jel sám. Dovolená se čtyřmi šťastnými páry může být zlo, za každým rohem se někdo cicmá, znáte to… Sice jsem nebyl lichý, protože jeden z párů tam měl dceru. Bohužel by mi nic neříkala i kdybych byl Kulínský. Neumí totiž ještě mluvit, natož zpívat.



Abych to měl lehčí a netrápil se někde v jednolůžkovém pokoji smyslnými a nesmyslnými představami, dostal jsem pokoj pro čtyři. Sice jsem tam sám, ale možnost vybrat si jakoukoli postel na jakoukoli noc mě zaměstnává natolik, že nemám čas myslet na cokoliv jiného.



Co se týče výletů, přísně dodržuju režim jeden den výšlap jeden den odpočinek, protože když jsem to loni porušil, tak mě čekalo ráno nepěkné překvapení v podobě bolavého člověka. Odpočinek je samozřejmě aktivní, chodím na houby. Bohužel mé houbařské sebevědomí utrpělo hluboký šrám.



V lese jsem strávil tři hodiny a našel čtyři a půl lišky – té poslední jsem musel uříznout nohu aby neutíkala. Ve stejnou dobu šli dva spolubydlící na výlet a hned vedle cesty našli odhadem tak třicetosmkrát víc hub. Dá se říct, že to byl můj první výlet do lesa, kdy jsem tam víc dal než vzal, jestli mi rozumíte.



No a včera jsem si odbyl další premiéru na povážlivě se tenčícím seznamu adrenalinových věcí, které nikdy nechci dělat. Byl jsem ukecán k návštěvě lanového centra. Marně jsem argumentoval, že neumíme moc dobře německy, tímpádem bude naše instruktáž obtížná až nemožná, marně jsem upozorňoval, že nikdo z nás nemá pojištění, tudíž by každý pád byl za všechny prachy, marně jsem říkal, že je to vysoko… Prostě za chvíli jsem byl oblečen v nějaký postroj co se nepěkně zařezával do těsné blízkosti – naštěstí respektem zmenšených – přesto však důležitých center a začalo se.



V první chvíli jsem se pochvaloval, že hlas rozumu zvítězil, protože jsem je donutil jít nejdřív jen na dětskou část. Bohužel místo strachem pištěli všichni nadšením, takže se šlo dál. Po dětské přišla zelená trasa, pak žlutá a pak modrá. Tam už jsem si párkrát říkal, co tu sakra dělám, ale došel jsem i tu. Bláhově jsem povolil v ostražitosti a na pokraji vyčerpání jsem se tak záhadně objevil na startu červené trasy.



Nebudu líčit všechno, postačí jen konstatování, že to bylo peklo. Jeden člen výpravy odpadl na pětce a českou němčinou se dožadoval der štaflí. Já jsem se zatnutím všech svalů, svalečků i toho dominantního blátíčka okolo dal dvacetimetrový přechod po houpacích se polínkách a pokračoval občas zatnutý víc, občas míň až k předpředposlední překážce, což byl přechod přes síť. Už dlouho se mi nestalo aby mě neposlouchaly ruce za střízlivého stavu.



Jak jsem tam tak visel připomínaje spíše vorvaně – smolaře, říkal jsem si, že by bylo docela blbé začít řvát hilfe těsně před koncem, na druhou stranu se mi z výšky deseti metrů nechtělo spadnout mezi okrasná prasata, protože hrozilo, že si mě tam za trest nechají. Sebral jsem tak poslední zbytky sil a začal šplhat.



Povedlo se! A já jsem si říkal jsem dobrej, dobrej, dobrej!



Dnes ráno jsem byl nucen tuto mantru pozměnit, když jsem neuzvedl ani kartáček na zuby.