…prase kozu potrkalo! Nad absolutní absurditou této říkanky jsem strávil několik bezesných dětských nocí. Čím to prase tu kozu trká? Naštěstí jsem již dospělý a už mě to nijak netrápí, což je zajisté záhodno sdělit i ostatním, aby nevznikl dojem, že něčemu nerozumím. V životopisu už to mám pro jistotu taky.


Zajímal by mne váš názor na jednu věc. Ano, dokonce se nezdráhám napsat, že bych potřeboval poradit či pomoct. Možná jste údivem přestali číst, ale je to tak.



Výchozí situace – jdete na záchod s Timesy v podpaždí, což naznačuje, že se tam hodláte chvilku zdržet za účelem redkuce hmotnosti bez nutnosti nějakého většího pohybu. Schválně nepíšu námahy, protože námaha je často i při absenci pohybu enormní, aby se dosáhlo kýženého výsledku, který nebývá označen gongem, jak při televizních soutěžích, ale spíše splouchnutím.



Pokud to někomu ještě nedošlo, tak mluvím o sraní. Člověk si tak sedí a najednou zazvoní telefon. Jistě, dříve jsem si telefon na záchod bral jen výjimečně, protože jsem neměl mobil, ale doba se změnila, a tak se to stát může. Kouknu na displej a tam vidím, že volá někdo velmi důležitý, který volá jen když je nějaká výjimečná situace a někde se něco sere. Což už je tak trochu ironie, že. Kdybych byl Jakl, tak by mi volal Klaus. Pro představu. I když… tito lidé možná nedefekují, co já vím.



A teď přichází zásadní dilema a myšlenky pádí rychleji než vše ostatní. Mám to vzít? Druhé zazvonění. Co když se zeptá, co právě dělám? Když budu lhát, pozná to po hlase, když lhát nebudu, tak mě nejspíš vyhodí. Třetí zazvonění. No jo, jenže když to vezmu a přijde vedle kolega, co si o mě pomyslí… že si vykládám se svým výkalem a ještě mu vykám? Čtvrté zazvonění… Anebo hůř – spláchne a já budu muset vysvětlovat, že opravdu nejsem na dovolené u Reichenbašských vodopádů.



To by mě zajímalo, jak byste to řešili. Já jsem to vyřešil s grácií sobě vlastní. Vzal jsem to a řekl jsem mu na rovinu, že zavolám později.



Bohužel až po jeho pětiminutovém monologu s několika úkoly. A já neměl tužku…