Zážitky již stačily dozrát, paměť účastníků pomalu ochabuje, je čas to oživit nějakým naprosto nestranným textem.


Jak už jsem naznačil minule, letos jsme za zimními radovánkami vyrazili do Rakous. U nás aby člověk sněhu pohledal, globální oteplování je zlo a zazimovat jsem nemusel ani banánovníky a kola na balkóně.



Do Gecoucha jsme naskládali vše, co se do něj vlezlo, bohužel jen Cubeekovy lyže musely druhým autem, přecejen dětský model skokanských lyží se nevejde jen tak někam. Cubeek přitáhl cenného pomocníka – GPSku, se kterou jsme zažili mnohé kratochvíle. Zvlášť když ji chyběl kus mapy, tak mě neustále peskovala pípáním, že jedu blbě.



Naštěstí se na to rychle přišlo, jediná chyba tak byla zapnutá volba cyklostezky a stezky lesní zvěře enabled. Krom malé vyjížďky po rakouském vinohradě se naštěstí nic závažného nestalo a i ta voda do ostřikovačů byla nakonec zakoupena správně, i když jsem si příliš jistý s termínem Fensterspritzwasser nebyl.



Penzion to byl nádherný, a ubytování jakbysmet. Jak Myrna trefně poznamenala – naštěstí tam nikdo jinej nepil, takže jsme bordel dělali jen my. Ale Pensionführer na nás přišel jen jednou, takže to tak zlé nebylo. Přilehlé středisko mělo sice čtyřicet vleků, ale za dva dny už jsme ho měli prolyžované skrz na skrz, tak jsme se přesunuli jinam.



Jen jedna malá vsuvka. Neustále jsem byl terčem nevhodných vtipů o mém orientačním smyslu, které se mne – kamaráda několika orientačních běžců – hluboce dotýkaly. Je pravda, že má orientace na sjezdovkách je prachbídná a věštinou jezdím pouze dolů doufaje, že se s někým potkám a dovede mě zpátky. Na vině jsou však jednoznačně idiotské mapy, kde na jednom listě je nakreslený kopec ze všech světových stran, vleky, které nezačínají, jak by logika velela dole, ale nahoře a podobné vylomeniny.



Ještě malou poznámku k jídlu. Rakouská národní kuchyně by měla mít varování "jen pro silné žlučníky". Ke všemu cpou hranolky, když si dáte jen párek, tak ho pro jistotu obalí slaninou – odsud pochází již dříve zmiňovaný termín Marast auf dem Spielplatz, což je situace, které hrozila po požití při každém prudším pohybu. Věrný svému pravidlu, že si všude dám nějakou místní specialitu, jsem si vybral v restauraci cosi, co nepřeložil ani Daff a z vysvětlení servírky jsem pochytil jen špek. Doufal jsem, že to nebude obalovaný špek ve slaninovém trojobalu přelitý sádlovým sosem, ale nakonec se z toho vyklubalo něco jako zapékané halušky.



Myrna také byla na větvi z antropologie rakouských usedlíků, kteří již dlouho nezažili nějakou válku či anšlus a podle některých obličejů by se dalo říct, že už dlouho nezažili návštěvu jiných lidí než svých příbuzných. A i to je diskutabilní, neboť jejich tradiční dlouholeté Kellerbesuche se musí prodražit.



Poslední den jsme strávili na Dachsteinu a bylo by to neprosto vynikající nebýt závady na jednom z vleků, který nás měl dostat zpátky k autu. Naštěstí se po půlhodině rozjel, ale ne na dlouho. Poslední dvě stě metrů jsme šlapali pěšky a jen Cubeekova výřečnost nás zachránila od něčeho, co si radši ani nepředstavuju. Na druhou stranu – sjezd v horách při západu slunce má taky své kouzlo. Škoda jen, že nebylo moc vidět.



Všichni jsme to přežili kupodivu ve zdraví, takže se ptám, co dál?



A při pohledu na stav bankovního konta si i sám odpovídám…