Tak by se mohla jmenovat nějaká čarodějnice v pohádce pro malá autíčka, že jo?


Je mnoho věcí, o kterých si člověk myslí, že na ně má dost času. Jenžee ony věci si to nemyslí a víceméně na to kašlou. Ještě před rokem, kdyby mi někdo řekl, že budeme mít auto, tak bych se mu vysmál a poslal ho někam s průpovídkou typu "si myslíš, že šukám bankéřovu dceru?" Všichni vědí, že už to dávno není pravda, přesto to auto opravdu máme.



Nejdřív bych rád vysvětlil svůj vztah k řízení. Nikdy jsem to moc nemusel, víceméně mi řidičský kurz zkazil nejpoklidnější rok na gymplu, tedy třeťák. Ale bylo to s nějakou slevou a někdy by se to mohlo hodit, že… Na první jízdy jsem šel klidný s tím, že bude trenažér, ovšem učitel potřeboval připustit králici, tak jsem je oba naložil a čtyřicítkou jsem si to šinul k místnímu obecnímu králíkovi.



Couvat jsem moc neuměl a vždycky spoléhal spíš na to, že to kdyžtak o něco elegantně opřu – v těch rychlostech by nějspíš největší újmu utrpělo moje řidičské umění, které stejně někde pořád leželo v kómatu. Na semafor jsem během celého výcviku nenarazil a šalina? Che, to byl jenom bubák, se kterým nás strašili ve výuce. Takže jsem si udělal řidičák na auto, pak i motorku, traktor i náklaďák. Ten byl obzvlášť super, stará V3Ska měla vepředu navařenou traverzu se žlutočerným šrafováním a auta se uctivě klidila z cesty. Sice řazení bez synchronu žádná sláva, ale to auto přežilo všechno. V podstatě nemůžu jezdit jen autobusem, ale co není může být.



Od autoškoly jsem však neřídil a dá se říct, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Sice zaprášené a s chybějícími díly, ale v podstatě má úsloví pravdu. Ještě bych se chtěl zmínit o jedné vydařené brigádě v hotelu Continental, kdy jsem měl parkovat hosty jakéhosi sjezdu polívkářů z Vitany nebo co to bylo. Kdyby ti řidiči, které jsem s chutí buzeroval ("Pane prosím vás zajeďte si ještě jednou, stojíte strašně nakřivo" "Tohle je parkování? Jestli to neumíte líp, tak si vylezte a nějak to tam zatlačíme…") věděli, že bych se možná už ani nerozjel…



I v práci jsem svůj řidičák nějak zamluvil a všude jsem se nechal vozit. Kolega Pedros udělal tu chybu, že se hned na první poradě chvástal, jak umí řídit a od té doby má funkci podnikového řidiče. To já jsem zůstal tvrďákem, a to i když měl šéf zlomenou ruku a vůbec se netvářil šťastně, že to musí odřídit do Prahy. Ale já jsem mu věřil a zvládl to na jedničku.



Jenže na jaře začala Myrna zvyšovat intenzitu proslovů typu "Jo kdybysme měli auto…" do takové míry, že jsem to zaregistroval i já, a tak jsme začali vybírat. Protože se v autech moc nevyznáme ani jeden, usoudili jsme, že lepší bude koupit nové auto, protože v bazaru by si toho někdo mohl všimnout a prodat nám zajíce v pytli nebo místo motoru. Líbil se nám Citroen C3 nebo něco podobného, a tak jsem začal obrážet prodejny aut.



Nechápu, proč si každý majitel myslí, že auto si půjde kupovat někdo, kdo už auto má, takže to postaví co nejvíc za Brnem, nejlépe u dálnice s minimální dostupností pro pěší. Ale budiž. Vždyky jsem si počkal až přijede někdo s autem, abych nebyl za socku a vydal se dovnitř. Asi jsem nenarazil na nejlepší obsluhu, paní mi řekla, že se ve Francii stávkuje a buď si koupím auto za 300 tyček víceméně hned anebo až za dva měsíce. Můj plán – srovnat si někde v klidu nabídky a pak se rozhodnout dostal vážnou trhlinu. Přesto si mi z ní podařilo dostat konečnou cenu, která převyšovala nabídkovou v míře nemalé.



Nebudu to zdržovat – asi při páté výpravě jsem narazil na Hyundai a na vstřícnou obsluhu, která mi bez keců dala všechno a dokonce mi do tašky nezačala rvát auto už při příchodu. Navíc se nám Getz začal moc líbit, cena byla přijatelná, takže už jezdíme. A pokud vám někdo začne cpát: "Ježišmarjá vy máte x? Proč jste si nekoupili Y nebo Z, to má lepší výbavu, X je hnusný, drahý a za chvíli se to rozsype, sboří barák a vás zabije… to bych si v životě nekoupil." Tak se na to vykašlete, protože to je takový folklór. To se bude říkat vždycky…



 My jsme to zažili taky a zatím nám to zbořilo jen rozpočet.