…nebo prostě nějakýho jinýho koření. Prostě z archivu – začal sem přispívat Béla, tak se snad sluší ho trochu představit. Samozřejmě, že vyberu jen ty největší pikantérie, jak jinak.


Béla nastoupil k nám na gympl asi proto, že ho jinde nechtěli. Když pominu spolužačku, která měla ranní vstávání jako hobby a dojížděla do maloměsta třicet kilometrů z Hradce Králové, tak to měl Béla jasně nejdál. Byl to velice družný typ, takže jsme se spolu začali bavit již v průběhu prváku. To je dost dobrý průměr, když si uvědomím, že jisté spolužačky jsem si pletl i na maturitním večírku.



On to také byl, kdo mě seznámil s poněkud jinou hudbou, než jsem do té doby poslouchal. Dalo by se říct, že krom dcery poslance za stranu zelených byl v naší třídě takový jediný indie typ říznutý intelektuálem se zálibou v prokletých básnících. Nutno říci, že podobní to nemají lehké nikde, natož v naší třídě plné konzumních postpubescentů. Vzpomínám si na jeden jeho referát z tvorby Gellnera, kdy chrápání ze zadních lavic přehlušovalo jistě zajímavý výklad, a tak musel použít netradiční vsuvku – František Gellner tvořil až do první světové války, kde nastoupil na frontu a pak mu ho uřízli a snědli. Probrala se jen učitelka, a to jen kvůli tomu, že se chtěla zeptat na zdroj této bezpochyby zajímavé informace.



Mezi naše oblíbené kratochvíle patřil psychologický rozbor spolužáků a spolužaček. Někdo by to nazval drbáním, ale my jsme byli opravdu velmi fundovaní. U mnohých jsme se dokonce strefili dokonale, ale teď už to těžko docení. Také jsme se jako jediní dva muži přihlásili do jakéhosi semináře, kde krom nás byly jen dívky a probírala se role žen ve společnosti, branná povinnost a další zajímavá témata, která prostě vidí ženy jinak a špatně a na nás bylo jim to vysvětlit. Proti nám však byla i učitelka, která nám často zabavovala korespondenci, kde jsme se domlouvali na společném postupu. (vybavuje se mi jeden moták – "Veronika má v těch elasťákách prdel jak štýrskej valach")



Shodou okolností jsme oba studovali v Brně, takže jsme se nepřestali navštěvovat ani po gymplu. Béla byl vždycky za hvězdu, jeho historky z pitvání kraviček, s králičím morem a výjezdy na venkov prostě nemohl Keynes trumfnout. I proto se mu u nás na kolejích vždycky velmi líbilo. Jednou mi donesl i pravý domácí sulc, jehož zbytky vyděsily paní uklízečku na konci roku a od té doby odmítala chodit na balkón.



Na oplátku jsem byl uveden v titulcích jakéhosi nezávislého filmu, který dodnes čeká na své docenění. Zvlášť kvůli tomu jménu v titulcích, samozřejmě. Jinak to byla vcelku plytká historka o nešťastné lásce, sebevraždě metalisty a snových sekvencích, ve kterých figurovaly ženy v baletních sukýnkách a deštnících na střeše paneláků. Nic co byste už někdy neviděli.



Takže teď našel ty moje spisky. Upřímně, rovnat talentem se mu nemůžu, ale on je zase levej přes internet, takže nehrozí, že by mi někdy konkuroval. A tak to má být. Já zase nevydávám básnické sbírky. I když bych mohl…



Včera jsem viděl lišku,
co pomalu běžela
měla vředy v bříšku
a dnes už jenom ležela.