Letošní Francie byla opravdu výživná. Tolik smradlavých věcí jsem nejedl už hodně dlouho, minimálně od kolejí. Sausisogny, sýry, mňam. Pravda, všechno nebylo ideální. Zvláště cesta stála za to!


Jako vždy jsme měli v autobuse hodně veselo. Loni to byli nějací vidláci od Zlína a letos jsme si partičku opravdových chlapů, co si vyrazili na hory bez ženskejch, protože si vole chtějí užít! přejmenovali na JZD Horní Planá. Čímž se Horní Plané moc omlouvám.



Pravdou je, že mezi řidičema a cestujícími nefungovala – řečeno sportovní terminologií – ta pravá chemie. Pokud ovšem nebereme střet zásady a kyselin. Částečně za to mohli jézéďáci z Horní Plané, kteří patrně řídili už úplně všechno a co neřídili, v tom se aspoň svezli a vše co se jim nezdálo komentovali odbornými výrazy typu "Jedničku píčo!" Ale tím nechci odvalovat vinu z řidičů, protože to se jen tak nevidí.



Mělo mě varovat, že na druhé straně papíru Risoul bylo napsáno posilový spoj Student Agency 16:30. Jenže co člověk nadělá? Může se jen modlit abychom dojeli v pořádku. Na klidu nepřidá ani první zakufrování. Človek by totiž čekal, že přijde až v daleké nepřátelské cizině plné cizojazyčných značek a záhadně značených objížděk. Kdepak. Nad síly řidičů a jejich navigačního systému, který se skládal z jedné velmi podrobné (a tudíž velmi obsáhlé a špatně se v ní hledající) mapy a jedné mapy Evropy, kde byl Londýn, Reykjavík i Moskva na jednom listě, byla už Praha.



Tam jsme měli přibrat další spolucestující, kteří ovšem museli čekat trochu déle – řidič zatočil o zatáčku dřív a pak se otáčel na křižovatce ve tvaru T s nápovědou na telefonu. Úžasné. Z Prahy cesta probíhala v pohodě, až jsme se přiblížili k Mnichovu. Dodnes nevím, jestli chtěli to město objet nebo dobýt. Cesta kolem Mnichova totiž probíhala spíše jako testování míst, kde má město nejslabší hradby a nejmenší počet obránců. Asi po dvou hodinách jsme ho objeli, ale zpoždění se nám už dohnat nepodařilo.



Ale řidiči se snažili – Turín má nesmyslně dlouhý obchvat, proč to nezkrátit přímo? Po hodině bloudění se vymluvili na opravu topení a zmizeli se s mapou poradit s jedinou italkou, která v té pofidérní čtvrti neměla přes ksicht kus hadru. Naštěstí se poradili dobře a mohlo se jet dál. Ta muslimka na balkóně už se totiž něčím opásávala a začala přelézat zábradlí.



Navíc řidiči zjistili, že jak s náma jeli jako draci přes Švýcarsko (Wohin fahren Sie? Do Risoulu, Francie!)  zapomněli veškeré doklady od autobusu na hranici, takže jsme přes dvě čáry jeli načerno. Nikoho tedy nepřekvapí, že na cestu zpátky jsme se všichni těšili.



A bylo na co. Dal jsem si závazek, že nebudu spát a v případě kolizního kurzu zachráním celý autobus a budu vyhlášen mužem roku a dostanu spoustu peněz a… kurva nespi! Víceméně jsem to vydržel, a tak jsem byl svědkem neuvěřitelné situace. Jedou tři autobusy se stejným cílem. My jedeme jako poslední. Švýcarsko, dálnice, odbočka na Mnichov. První autobus zahne, druhý taky a my jedeme dál.



Řidič se vzpamatuje a na další výpadovce opouští dálnici a vjíždí do Rakouska. Tam se plácáme asi hodinku a už jsme zase v Německu. Když se probral druhý řidič, ptal se, kde jsou ostatní autobusy. "Byl tam sjezd, ale já ho zaspal." Modlení se nabralo nových otáček a začal jsem se shánět po kuřeti.



Přes Německo se nezastavovalo, a tak byly tváře a močové měchýře cestujících napnuty napětím. Zastavuje se až v Čechách! Super… třicet kilometrů, dvacet, deset, hurá hranice! A odbočka na Svatou Kateřinu! Jenže… "Hele na tu Kateřinu se blbě zajíždí." " A blbě vyjíždí, jeď dál…"



Přežili jsme to nakonec všichni. Ale pot by se z nás dal ždímat. A u některých nejen pot!