Léto přináší kromě mnoha příjemných věcí, jako je třeba fungující klimatizace nebo občasný déšť i některé nepříjemné jevy. Tento týden například probíhající státnice, nebo co to mají, u vojáků. Takže na vojenských kolejích to vypadá jak po boji a řev zraněných a umírajících je slyšet nejen do daleka, ale i dlouho do noci.


Svůj názor na toto už jsem popsal kdysi – dokonce dva roky zpátky… Jen jsem si díky nim vzpomněl na jednu historku, která potvrzuje, že není všechno inženýr, co se třpytí.



Když jsem ještě studoval vysokou školu, prázdniny už jsem moc neměl. Zákeřní profesoři vypisovali nesmyslné termíny, které navíc kolidovaly s obdobím recese mých vědomostí. Takže konec srpna to vždy jistil. Přesto jsem byl hnán rodiči a finanční nouzí na různé brigády, o kterých se dalo předpokládat, že se s nimi po úspěšném vystudování již nikdy nesetkám.



Na jeden týden si mě pronajímal pán, který potřeboval postavit dům a dílnu, jindy jsem pomáhal zvyšovat bezpečnost práce v místním zemědělském družstvu. No a na jeden týden mě měl zamluveného soukromý zemědělec z vedlejší vsi. Popravdě řečeno jsem to moc nechápal. U manuální práce jsme vždycky litoval nemožnosti save/load, která by zabránila mnoha fyzickým újmám na mé osobě a psychickým potížím okolostojících diváků.



Jednou mě zatáhl do kůlny, že bude řezat polena a já je mám házet tam dozadu na tu hromadu. Házet na hromadu? Pche, já mu ukážu co ve mě dříme. "Víte, možná bude lepší, když se to bude rovnat, tak se toho tam vejde víc." Pokrčil rameny a já dostal možnost ukázat poctivým, ale inovacemi nezasaženým lidem, jak se to má dělat. Řady dle velikosti srovnaných polínek rostly, ale před poslední várkou zjistil, že už to není kam moc dávat.



Bylo jasné proč. Zaprvé – původní neorganizovaná hromada zabírala moc místa a zadruhé byl strop ve výšce tří metrů, takže jsem řady nedokázal vyrovnat nikdy až nahoru. Uklidnil jsem ho – budu to prostě házet za ty vyrovnané řady a problém s místem bude vyřešen. Jak jsem řekl tak jsem udělal a v zápalu jsem si nevšiml, že se ty řady začínají trochu kácet.



V pohodě bych si s tím poradil, ale protože nemám osm rukou a čelo už jsem měl od držení trochu namožené, začal jsem volat o pomoc. Chvíli jsme to drželi oba dva, ovšem když bylo jasné, že bychom tam museli stát velmi dlouho a on by mi musel zaplatit přesčasy, zbaběle couvl. Já jsem zbaběle couvl trochu pomaleji, takže jsem byl dvěma polínkama dostižen.



Po zjištění škod nejen, že mou snahu neocenil, ale navíc si ji sprostě přivlastnil. "Vidíš, takovouhle hormadu jsme myslel…"



Nemusím zdůrazňovat, že bez mých řad by ta hromada vypadala úplně jinak, že?