Nechci se nijak chválit a poukazovat tím na své líné vrstevníky, kteří díky nedostatečnému pohybu nedosáhnou ohybu, ale zase jsem byl sportovat. A tentokrát to bylo opravdu povznášející – puchýře na chodidlech mě nutí levitovat pět milimetrů nad zemí.


Ani nevím jak se to stalo, ale jeden kolega z práce mě oslovil s nabídkou pohodového přáteláku ve floorbalu. Kolega je jeden z těch, kteří znají tuk jen z nápisů na obalu masa či másla a slůvko faldy považuje za řečnický výraz pro falusy. Asi jsem se nechal přespříliš ukolébat slůvky pohodový přátelák, takže jsem souhlasil.



Navíc – na gymnáziu jsem patřil mezi nejlepší hráče. Hrávali jsme tam floorball v budově střelnice, protože jsme byli v tělocviku rozděleni na dívky a na chlapce a dívky se mezitím v tělocvičně učily kotrmelce, gymnastiku, vybíjenou a porodní dýchání. Hřiště tak bylo cca třikrát menší, ale to nám vůbec nevadilo. Horší bylo, že když se tam někdo zapotil, vysrážená vlhkost pokryla podlahu z jakési první umělé hmoty na světě, která získala vlastnosti oleje.



Když jsem však spočítal, kolik let jsem to nehrál, nestačily mi prsty na obou rukách ani když jsem švindloval a podélně si rozřízl palec. Utěšoval jsem se tím, že to se nezapomíná a co se v mládí naučíš, znáte to…



Skutečnost však byla tragická. Tělocvična měla úplně jiné (prý standartní) rozměry, takže jsem byl nucen hrát v brýlích, bez nich jsem nedohlédl na druhý konec. Teplota se nijak nelišila od teploty venku, jediným rozdílem v atmosféře byla absence kyslíku. Spojení "pohodový přátelák" také způsobilo, že jsem se dostavil ve svém klasickém sportovním úboru.



Zahraniční tenisky se ukázaly být zcela nevhodné, vůbec nevím, proč to ti číňani neušijou pořádně, Na chodidlech mám dva puchýře o velikosti mexického dolaru. Měl jsem sice značkové triko, ovšem značka Hücür by měla trochu zapracovat na propagaci, protože její reputace je směšně nízká.



Zpočátku jsem byl nasazován do útoku, kde jsem mohl naplno rozvinout své přednosti, jako je překvapivá přihrávka, překvapivé pohyby a překvapivé střely. Bohužel jsem nedostatečně poučil spoluhráče, takže se oběťmi mých precizních fines stávali zejména oni.



Nedostatečné kondice se projevila a po polovině zápasu jsem byl přeřazen do obrany. Bylo to výhodnější, občas jsem dokázal načasovat mdloby přesně do střely soupeře, čímž jsem si vysloužil poplácání po tvářích od nadšených spoluhráčů.



Po dvou hodinách hry byl konec a to byla škoda. Ještě třicet minut a první metamorfóza člověka v houby by byla dokončena. Povrch už jsem měl jako klouzek a konzistence a pohyblivost svalů na dolních končetinách začala připomínat nohu statného hřibu.



Kromě klasických bolístek, které mívám po každém sportovním výkonu (tj. bolí mě zejména celý člověk) mne překvapila ostrá bolest v pravém zápěstí. Myslel jsem si, že to mám natrénováno, ovšem kvrdlání hokejkou je úplně jiný pohyb než ten druhý pohyb. Ale nezaměňovat! Vypadá to VELMI podivně…