Taky jsem tomu nevěřil, ale před chvílí jsem zvedl oči od práce, uvědomil jsem si, že už je den a podíval se z okna. No a naproti na baráku šukají dva holubi.


Možná ten spodní umrzl a ten druhý zaháněl hlad, nebo se jen ohřívali, to jsem na tu dálku nepoznal. Ale v době, kdy se vlády ujal mráz (Mrázek byl zastřelen), potěší i malá vzpomínka na dny, kdy se člověk nemusí balit jak pumpa.



Já vím, že to dneska bude velmi krátký příspěvek, ale přijde mi, jakoby všechno zamrzlo. Snažil jsem se to rozproudit včerejší partičkou stolního tenisu v bláhové naději, že si ještě na něco vzpomenu. Vzpomněl, ale ostatní si vzpomínali víc. Skóre 1:4 nepotěší.



Ne, že bych hrál pinec někdy závodně, to ne, ale pravidelný trénink na základce – to je škola! Čtyři lavice dohormady, školní atlasy jako síťka a učebnice jako pálka – nejlepší byla ruština. Později na kolejích jsme to zase chodili hrát protože to nebylo finančně náročné a na Tauferkách byl dobrej bufet.



Bohužel slibně nastartovaná kariéra skončila těžkou oboustrannou distorzí pravého kotníku, se kterou se navíc zápas dohrál (a vyhrál) a k doktorovi se šlo, až když noha připomínala nepěknou modrou bakuli. Od té doby jsem to nehrál, až včera.



No a řeknu vám, nejít večer na pivko, tak to stojí za prd. Byli jsme si sednout v Alchymistovi, jedné z hospod mého bílého, historiky a pamětí nepopsaného období cirka tří měsíců, kdy o sobě moc nevím. Právě v té hospodě Daff kamarádsky a velice šetrně sdělil Myrně, že mám ještě jednu přítelkyni, se kterou shodou okolností chodím už tři roky.



Dlouho jsem Myrnu přesvědčoval, kde je pravda, až jsem ji v pět ráno usnul na klíně na lavičce na Moraváku. Nakonec to dobře dopadlo. V šest mě probudila zvonící tramvaj, takže jsem do práce přišel včas.



Jo jo… to byly časy. Ještě teď když si na ně vzpomenu, tak mě bolí játra.