Je to tak! V Brně otevřeli v prosinci nový velkoobchod plný kachliček, dřeva a bloudících prodavačů dovedně se ukrývajících před bloudícími zákazníky. Omlouvám se proto těm, kteří si myslí, že se bude tento článek věnovat hudbě – ale na druhou stranu chválím jejich dobrý vkus! Takových nás už mnoho není:-(


Dost již však planých výkřiků nad ignorováním kvalitních tónů ze strany většiny! Mějme na paměti – není to tak lepší? Konzumenti ať konzumují, my se necháme unášet. Jak dopadli kdysi skvělí Bloodhound Gang? V roce 1997 je tady znal málokdo a já si mohl s jejich cdčkem připadat jiný. Bohužel – Bravo, Popcorn, Sluníčko a jací kluci byli?



Moment, já jsem chtěl psát o Bauhausu… Takže, následující věc se stala v době předkuchyňské, kdy v Myrnině hlavě zrál ďábelský plán, ve kterém figurovala výroba kuchyně své- a thegenpomocí a v mé hlavě zrálo všechno ostatní plus magický obrázek kohosi, kdo nám dělá kuchyň a my děláme jééé. Jak už to tak bývá, ďábel opět vyhrál.



První z jeho kroků k získání duší by se dal nazvat sháníme kachličky. Přitom to bylo dokonalé – dali jsme si cenový limit na metr, přesně jsme si změřili jakou plochu chceme, kde je problém? Ano, tamhle vzadu se hlásí dva, tady další, no tak… V obchodech měli buď krásné a drahé, nebo levné a škaredé. Vyskytla-li se výjimka, pak zaúřadovala naše nerozhodnost, jestli se nám ty posledně nelíbily víc… A když už jsme si vybrali, tak dodací lhůta 3 týdny – "anebo až další dodávku" hrubě nevyhovovala.



Nakonec Myrna kápla na ty pravé – v Bauhausu měli v akci italské leskle rudé kachličky naprosto opravdu skvělé. Vydala se tam sama s rodiči, já jsem bohužel nemohl. Vrátila se cca po pěti hodinách, úplně sedřená a v ruce jen objednávku. Z jejího vyprávění jsem pochopil jediné – Bauhaus sice otevřeli včas a skvěle vybavený, ale možná měli trochu času věnovat i proškolení zaměstnanců.



Myrna byla patrně první, kdo si tam něco objednával. Navíc – většinou tam spíš chodí obtloustlí chlápci objednávat balustrády na balkóny, a ne ztepilá slečna. Takže pod průhlednou záminkou "já to neumím", byla voděna (WTF??? to existuje?) od jednoho mlsného pohledu k druhému. Vrcholem byla nabídka, jestli nechce skočit na chvilku do skladu, že to hned bude.



Samozřejmě z toho byla vystrašená a jako poraněná laňka se mi choulila v náručí. "Neboj baby, nic se ti nestane. Příště tam jdu s tebou," řekl James a jemně, ale přesto majetnicky políbil… Eh… Prostě pro kachličky jsem tam radši šel s ní. Co vám mám vykládat, vítali ji tam jako starou známou. "Jé to jste vy a kdepak máte vozejk? Aha… to je von." Vozík jsem tlačil já, takže jsem byl ocejchován vskutku briskně.



Nakonec dopadlo všechno dobře, Myrnu jsem ubránil a kachličky odvezl. Ale stále mívám pochyby o profesionalitě personálu. Většinou tehdy, když se mrknu na skříňku a vidím tam aretační kolečko z řezačky, které jsme opomněli vrátit a nikdo nás ještě neurgoval.



Přičemž řezat bez aretačního kolečka je jako lepit Panzani na ledničku!