Upozorňuji – v tomto článku se objevují různá různě sprostá chlupatá slůvka. Tak bacha.


Ach jo. Asi před čtrnácti dny mě přepadl den blbec a nepouští se mě ani na noc. Když už jsem začínal rezignovat a zabývat se myšlenkami na jazz, napadlo mě, že chyba asi nebude ve mě. Kdepak. Začal jsem si více všímat druhých. A je to opravdu vzrušující – skoro každý kolem je píča nebo kokot.



Kdo jiný by například poslal urgentní mail s urgentní důležitostí s tím, že ho dostal dneska a že nestíhá a jestli bych nepomohl. Jedině kokot – nechat u toho mailu i původní jemu přeposlanou čtrnáct dní starou část se nepovede každému.



Anebo píča – plnou pusu keců o tom, jak nestíhala a dělala na poslední chvíli a pak na jednom dokumentu z netu najdete tři neděle staré datum. A můžeme pokračovat – kokůtek v Baucosi mi tvrdí, že mi sádrokartón na míru neuřízne, že na to nemá pilu… Přitom každý druhý (teď už i já) ví, že na to stačí nůž, kterej mu čouhal z kapsy.



A úplně nejhorší je, že když jste v zajetí těhlech kreatur, tak se začínáte nasrávat. A někdy ten džbán upadne, ucho přeteče a vy se na někoho vyřvete – prostě chcete to poslat dál. A já jsem měl ideální příležitost. Z Karnevalu mi přišla zase nějaká upomínka na 198 Kč. Ani slovo o tom, že mi dluží už měsíc tisícovku za zálohu na modem. Tak jsem si říkal, že si schladím žáhu.



Jenže – já tu mluvím o píčách a kokotech a pak přijde mladej Hrušínskej a nastaví zrcadlo. Jak jsem si byl jistej, že už jsem to platil, tak jsem si byl jistej správně, ale místo 198 Kč jsem zaplatil 189 Kč… Takže Karnevalu dlužím 9 korun a na základě toho oni mi tam drží tu tisícovku. To už bylo i na mě moc a místo vyřvání jsem rezignovaně zavěsil.



A ani to nebyl konec. Člověk přijde domů, Myrna někde na tréninku, přijde unavená, vynesu si kýbly. Celej den kolem sebe vidím píči a kokoty a teď, když to nejvíc potřebuju, tak nic.



V době psaní výše uvedeného jsem ještě nevěděl, že mám 18.12. školení. Teď už to vím, ale vůbec se nedivím:-)))