Už někdo konečně! Vždyť se trápí, mele z posledního a oni mu ještě přidají sekundu navíc. Já už jsem ho pohřbil, takže teď si užívám nádherné bezčasí. Nový totiž začne až někdy o víkendu.


Takže mám čas sem něco napsat. Děkuju všem, kteří na to tu nezanevřeli a chodili sem v bláhové naději, že sem snad něco napíšu rukama upatlanýma od lepidla nebo od Primalexu. Až regenerační účinek toho, že se v práci rozhodli šetřit na topení a všechny nás vykopli domů zapůsobil.



Kuchyně je hotová! Představte si to! Svýma volšovýma rukama jsem zvládl přivrtat skříňky, s Myrnou jsme přilepili kachličky, zapojil jsem vodu a je to. Nevěříte? Já jsem taky nevěřil. Pravda, neobešlo se to bez ztrát – vrtáci stojí za hovno a jen málokterý odolá smrtelnému spojení 500 Wattů vrtačky a mých 95 kilogramů.



S kachličkama byla taky sranda. Zaprvý jsou drahý jak fena a zadruhý se musí řezat. Všechno souvisí se vším – když jednu přeříznete, víceméně ji znehodnotíte. Kdepak otočit na druhý bok a přeříznout zase! U kachliček to nejde, a to jsem to zkoušel skoro s každou. Myrna svým šarmem dokázala uhranout půlku Bauhausu (o tom později) a díky tomu jsme měli dvě balení kachliček. Zkazit jsme mohli dvě, což mohlo nechat klidné jen takové dva začátečníky jako jsme byli my.



Teď už jsem postoupil na vyšší level. Sice jsme si při vyměřování a přidržování lepených kachliček pomáhali smetákem, ale kachličky drží (!), jsou rovně (!!) a nespadly (!!!). Když jsme se probrali s kachličkových oslav, čekala na mě další práce z rodu "šikovné ručičky", tedy z oblasti, která rozhodně nepatří k mým silným zbraním.



Zapojovali jste někdo někdy vodu? Jestli jo, tak přeskočte tyto řádky plné objevování teflonových pásek, kohoutů na pračku, špuntů na odpad a hasáku. Pro ty ostatní – řemeslníci jsou drazí šmejdi, kteří nemají nikdy čas, a proto je lepší na ně počkat. Sice se mi to nakonec povedlo, ale těch nervů – odkud to teče teď? Utáhl jsem to? Je vypnutá voda? Zlatý státnice! Tady u toho tahák nepomáhal, voda kapala furt.



Ale povedlo se. Jsem na sebe hrd. Jsem hrd na Myrnu, že vydržela tu záplavu děvek, kurev a zparchantělejch kohoutů a ještě to po nich uklidila.



Jo mimochodem, vůbec se mu nedivím, že to neroztrubuje, ale já to prásknout musím – Pujákoj bylo 24.12. osmdesát let. Podle rozsvícených oken to slavilo hodně lidí. Byl rád a těšilo ho to. Díky!