Když je člověk pracovně vytížen, začíná si zjednušovat všechno, co nesouvisí z prací. Proč odpovídat na zaklepání „Dále!“, když se můžeme představit stejně jako do telefonu?


Z perexu je jasné, že dnes to bude o naši paní kantýnské. To je taková paní, která je na konci kantýny. Prostě přijdete, z názvů pokrmů se snažíte odhadnout, co bude pro váš žaludek nejvíce stravitelné a zároveň nejméně běhací. Naložíte to na tác a odnesete to k téhle paní, která provede kontrolu a sumarizaci. Jednoduché.



Tahle paní má jednu úžasnou vlastnost. Nikdy se neusmívá a je permaněntně nasraná. Úžasné. Dokážete si to představit? Nic vás nevytočí, protože jste excitováni pořád… Nechtěl bych být její chlopní. Paní prostě sedí u pokladny a je nasraná na lidi, co si něco kupují, co se na něco ptají, nebo na ty, co si na něco nedejbože stěžují.



Jednou jsem tam vracel jídlo. Můj medailonek s bazalkou smrděl jak rasův pytel. Sice s bazalkou, ale stejně. Šel jsem to vrátit a paní se se mnou hádala, že je to blbost – maso je všechno stejné, to by muselo smrdět všechno. Vrazil jsem ji to pod nos a dosáhl jsem svého. Dostal jsem nanuka zdarma. Když jsme se s kolegy bavili o tom, co by nám zpříjemnilo pracovní prostředí, došli jsme k tomu, že obsluha nahoře bez by nebyla od věci – i když paní by měla problémy dovřít pokladnu.



Kdo už našel smysl tohoto příspěvku, tak ať nečte dále. Kdo ho ještě nenašel nemusí být nervózní, dnes je to zatím bez pointy. Ta přijde až teď. Takže, když se člověk zaposlouchá, jak paní opakuje názvy jídel, dojde k překvapivým odhalením ohledně původu jídla. Čevapčiči? Pche – slepičí, čaj, čiči.



Chudák kočička. I když – když jsem se pořádně podíval na tvar dvou hnědých šištiček a čichl k nim… čevapčiči prostě nejsou tím, čím se zdají být.