Pochody v mozku byly sice popsány chemicky, ale stejně si myslím, že o tom, jak nám to myslí, ví jen málokdo a i ten si jen myslí, že to ví. Já to vím – před chvílí jsem si při poslechu Ester Kočičkové vzpomněl na prázdniny strávené v křesťanském táboře.


Ne, hned na začátek musím upozornit ženy, co se oblékají jako tučňáci, aby sem nepsali se žádostí o neposkvrněné početí – byl jsem tam jako pasivní účastník. Kamarád Novák totiž kdysi sehnal super brigádu na léto, budeme o prázdninách natírat střechy na chatkách v jakémsi expionýrském táboře. Přítomnost skotačících kůzlátek s prsy pučícími jako poupátka z krátkých triček byla brána jako samozřejmost.



O to krutější byla realita. Křesťanský tábor pro děti školního věku. Podmínky zákonnosti splňoval jen pan farář a vychovatelky. Ty byly jen dvě, takže jsme se s kamarádem Novákem ani nesnažili a přenechali je tomu třetímu, který se úspěšně zamiloval, aby byl odkopnut a nahrazen motorkářem. Od té doby neměl pro dívky chodící do kostele pěkných slůvek, říkal jim jen kurvy.



Režim v táboře byl krutý. My, jakožto narušující živlové jsme byli odsunuti do nejkrajnější chatky, aby s námi děti přicházely do styku co nejméně, takže jsme jen nevěřícně pozorovali denní programy na nástěnkách. Sedmileté až jedenáctileté děti trávili čtrnáct dní následovně: ranní mše, snídaně, dopolední rozjímání o slovu dne, oběd, polední společná modlitba, dvě hodiny volno, večerní mše se zpěvy a spaní. Každého z nás zaskočilo něco jiného. Mě zaskočilo, co za rodiče dá děti do takovéhoto trenažéru Františka z Assissi? Toho třetího zaskočilo to, že nad jídlem musel čtvrthodiny stát a mumlat, když pod ním všechno stydlo. No a kamaráda Nováka zaskočila večerní mše – šel se vysrat na strniště zrovna ve chvíli, když šel celý tábor z kostela.



Snažili jsme se provádět osvětové akce a narušovat trochu bigotní výchovu dětí. Například "Chléb vezdejší". Místo nudného dvouhodinového kázání jsme uspořádali závody v tom, komu chleba dojede dál. Našli jsme totiž tvrdou půlku chleba. Kamarád Novák zkusil ještě něco ukrojit, ale zůstala mu tam kudla. Tak jsme k ní přidali i vidličky, šroubováky a nůžky, celý monopost obalili toaletním papírem a za provázek ho tahali z kopce. Kdo dojel nejdál, vyhrál. Byl jsem nejlepší, ale pak ten třetí vydlabal díry pro dvě baterie, po kterých uháněl chleba jako drak. Byl to první chleba na baterky.



Jenže děti byly naprosto v područí toho šíleného Koniáše. O obří spermii, kterou nakreslil ten třetí z vylité barvy na silnici, jim tvrdil, že je to had. V kázání o nás říkal, že "takhle dopadnete, milé děti, budete-li žít v hříchu. Ty hochy čeká peklo." Asi znal menzu ve škole… Na druhou stranu, ve společnosti podobných bílých dušiček se leckdy zastydíte. Dodnes si vzpomínám na chvíli, kdy jsem vylezl po značně labilním žebříku až na vrchol chatky a snažil se zaujmout polohu visícího hroznu. Při náročném výkonu, spočívajícím v současném výronu několika kloubů mi spadla štětka. Ještě než spadla na zem, byla prokleta řadou existujících a neexistujících nadávek a když jsem se rozmotal a slezl dolů, našel jsem tam blonďatého andílka, jak mi ji se slzami v očích podává. Ona to pochopila. Doufám, že se za mě někde modlí.



Přesto jsme dokázali vytvořit v rámci táboru svébytnou subkulturu, jejíž zvyky již skoro upadly v zapomnění. Třeba ten, že když si někdo z nás usral, musel to zahlásit slovem "barva" a napočítat do deseti. Během počítání ho ostatní dva mohli beztrestně mlátit. Jelikož luštěniny byly na jídleníčku velmi často, dokážu do deseti napočítat ještě dnes za slabou sekundu. Po jednom nevinném incidentu jsme toho radši nechali – ten třetí si myslel, že když je na střeše, tak na něj nikdo nemůže a naschvál začal počítat velmi pomalu. Nikdo nepočítal s tím, že kamarád Novák hodí polínko a ještě míň lidí jak nikdo nepočítalo s tím, že se trefí. Trefil.



Ale nakonec jsme to všchno přežili, střechy natřeli a ještě za to dostali peníze. Od takového divného pána – byl oblečený v zelených lacláčích a smrděl sýrou. Asi Švýcar.