Ne, nepřeklepl jsem se. V sobotu jsme se aspoň na chvíli vrátili do školních let a zavzpomínali na první třídu. Mělo to jedinou chybu – nebylo mlíko se škraloupem, a tak jsme museli pít gin. A nejen ten…


Teď stojím před velkým problémem. Ne, nestojím s erekcí před mušlí, ale přemýšlím, jak popsat akci co nejlíp, aniž bych spadl do stereotypu typu: A pak přišla Jarča, no a ona byla nakrátko, ale ještě předtím udělal Pepa takovou prču, že normálně Simča myslela, že jako porodí. To ale nebylo vtipný, protože tam byla i Hanka, která to už dva tejdny nedostala a furt čekala, že ji to jako Jirka vysvětlí. Jenže ten došel až před půlnocí, a to už jsme byli všichni úplně namol, dokonce jsme načínali už druhou lahev vína….



Takže to asi vezmu nějak heslovitě. Kostýmy. Byly super! Někdo to vyřešil líp, někdo hůř, ale už to když se pracující lidé navlíknout do kšand, spartakiádních trenýrek, triček s Ferdou mravencem, pionýrské košile, žlutých šatiček a tepláků považuju za úspěch. Hodil bych sem i nějakou fotku, ale někdo by toho mohl lehce zneužít. Takový Knedle jako pionýr… to by bylo sousto pro bulvární plátek Prostějovské hemze!



Dary. Ach, slza mi skápla na klávesnici, když jsem si vzpomněl s jakou kadencí na mě zaútočili omamné jedy v různých koncentracích, kalorické bomby a čtení do nemocničního lůžka. Díky. Oplatím stejnou mincí:-)



Škody. Jen jediné propálené místo na koberci. Úžasné. Daff totiž dotáhl opět vodárnu a absence teleskopické sací hubice byla znát. Nejvíc ji pocítil kamarád Novák, který ji na sebe shodil. Naštěstí zareagoval ten pravý a zachránil to nejcennější. Chytil jsem dýmku a vše se zdálo v pořádku. Jen smrad neustával ba naopak. Nakonec jsme si všimli doutnajícího uhlíku a začali hledat něco, čím bychom ho sundali. Kamarád Novák však nelenil a snažil se vše napravit. Jeho dlaně snesou srovnání s azbestem a technika žonglování neměla chybu.



Průběh. Pohoda, na začátek dostal každý stylově pribiňák a pak už se jelo po vlastní ose. V pět se probudila Fanky, abysme mohli jít spát všichni a ráno se začalo nanovo. Za celý večer bych rozdal jen jeden černej puntík. Ovšem velikosti grepu. A všem. Rozhodl jsem se, že krom fotky, kterou jsem měl na nástěnce spolu s malým Knedlíčkem, dám k posouzení i fotku nejkrásnějšího miminka na světě. Alespoň to tvrdila matka, než se narodil brácha. Teta mi prozradila, že mezi zbytkem příbuzenstva jsem měl přezdívku trochu jinou, a jak se tak říká tvrďákům pěst a svaly, tak mě se říkalo brada a paty. Vše mezi prý tím bylo slito do jedné koule. Žádný soud na světě by tu fotku neuznal jako důkaz, ale těm ožralým vytlemencům to stačilo.



Takže příští rok co? Budeme drsní motorkáři, tejden se nebudeme mejt, do podpaží nalepíme smetáky a pozveme Menise? Nebo budeme za zemědělce, koupíme holínky, zastrkáme dovnitř slámu a pozveme Kombajna? Návrhy do komentářů. Díky!